Duben 2011

Kdo je Vincent

11. dubna 2011 v 17:41 | Majitelka |  Silent hill 3 - postavy

Vincent


vbnn
Věk: 24 - 26 let
První setkání: Office BuildingObjevení tohoto tajemného a pohledného muže je zahaleno tajemstvím. Co dělá na takovém místě? Má snad s tím vším nějakou spojitost a nebo se zkrátka tento chlapík ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě?
Je to další z postav, která ví něco více o tom, co se ve hře vlastně děje, ale dává si velký pozor na to, aby nám toho zase tolik neprozradil...

Kdo je Claudia

11. dubna 2011 v 17:40 | Majitelka |  Silent hill 3 - postavy

Claudia Wolf


vbbn
Věk: 29 let
První setkání:
O
bchodní centrumŽena, která velmi dobře zná Heather. Sama ví o mnoho věcech, o kterých nemá mladá hrdinka ani tušení. Tato žena má velkou spojitost s tím, co se právě Heather přihodilo. A navíc jí to všechno, co se kolem děje nijak nezneklidňuje. A co hůř, bere to jako velké zadostiučinění a naplnění svých snů...

Kdo je Douglas

11. dubna 2011 v 17:38 | Majitelka |  Silent hill 3 - postavy

Douglas Cartland


sfvvbb
Věk: kolem 50 let
První setkání: Obchodní centrum
Velice divný člověk, který slídí po obchodním centru a pronásleduje Heather. Později se ukazuje, že je detektivem, který byl najat, aby našel Heather. Douglas je zvláštní a vypadá to, že právě on má něco společného s tím, co se Heather přihodlo. Postupem času zjištuje sám, že nechápe nic z toho ,co se kolem děje a chce za každou cenu mladé dívci pomoc.

Kdo je Heather

11. dubna 2011 v 17:36 | Majitelka |  Silent hill 3 - postavy
Jméno:Heather
Přijmení:Mason
Dablérka:Heather Marris
Něco co o ní vým:Jméno Heather dostala podle její dablérky Heather Morris...

Heather Mason


sfgb
Věk: 17 let
První setkání:
Hlavní hrdinka hryObyčejná mladá dívka, která se jako mnoho jejich vrstevnic, rozhodla strávit sobotní odpoledne nakupováním v jenom z mnoha nákupních středisek. Na první pohled je Heather velmi křehká dívka, ale v jejím nitru se srývá neskutečná odvaha. Heather se rozhodne odpočinout si v jedné z restaurací uvnitř obchodního centra, ale sen který má jí vtáhne do světa nočních můr. Noční můry, které ji nadále pronásledují a zatáhnou jí do něčeho, čemu sama nerozumí. Z ničeho nic se nalézá ve světě, kde pobíhají podivná mostra všude je cítít pach smrti a téměř vše usiluje o její život a navíc to vypadá, že zde má za úkol odehrát nějakou nechutnou roli...

Monstro z pohádky?

10. dubna 2011 v 12:31 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř. Vnitřek stejně nechutný, jako vše ostatní. Knihovna, psací stůl, gauč, křeslo a obyvatel. Od stolu vzhlédne nějaký muž. Neznám ho, ale cosi v jeho obličeji svědčí o tom, že je lišácký a prohnaný. Na očích má brýle s tenkými obroučky, oblečen do hnědých kalhot, bílé košile a vesty. Plavovlasý. Netváří se moc překvapeně.

sp

,,Heather…tak ti teď říkají. Je to tak?" přivítá mě.
On mě zná? Jak to, že já jeho ne? Ne zrovna přívětivě,odpovím: ,,A ty jsi kdo?"
Popostrčí si brýle a řekne: ,,Mé jméno je Vincent. Pamatuj si to, ano? Jsem na tvé straně."
Ta mazanost v jeho hlase! Ale není tak zvláštní jako Claudia, je více lidštější i když mazaný!
,,Když to tvrdíš…Ale jak mám vědět, že k ní taky nepatříš?"
Muž vstane ze židle, máchne rukou před sebe a téměř vykřikne: ,,K ní?! Máš na mysli Claudii? Nedávej mě do jednoho pytle s tou šílenou blbkou! Vůbec mě s ní nespojuj! Ta stará rachejtle jí zcela vymyla mozek…"
Vincent se uklidní a pak pokračuje: ,,I když, ta stará rachejtle, zní to možná trochu nezdvořile…byla to konec konců tvá matka…"
,,Mojí matkou? O čem to mluvíš?" znejistím. To mě docela zajímá. Nikdy jsem matku nepoznala, od narození žiji jen s tátou… Nevím kde je má matka. Jak to, že tenhle chlap to ví?
Vincent údivem vykulí oči: ,,Ty si to nepamatuješ? Aha, takže Harry ti vůbec nic neřekl. Zatajil ti pravdu, aby tě při sobě udržel…Je mazaný, to se musí nechat, to je mu podobné…"
Vzteky poskočím a praštím do dveří: ,,Nemluv takhle o mém otci, hnuse!"
Vincenta má zuřivost asi trochu překvapila. Smířlivě pozvedne ruce a praví: ,,Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Prosím, uklidni se."
Nechci se vůbec uklidnit. Ale mám příliš mnoho otázek a tenhle doveda mi možná na některé odpoví…
,,A odkud znáš mého otce?"
,,Vím všechno, i o tvé minulosti."
,,Fajn, tak mi řekni, co se to tady děje!"
Znovu se zatváří udiveně: ,,Ty nevíš ani to?"
Stoupá mi adrenalin: ,,Ne, ptám se proto, abych zabíjela čas nesmyslnou konverzací s tebou! Jestli něco víš, řekni mi, jak tohle šílenství můžu ukončit!"
,,A proč si to ještě chvilku neužívat?"
Překvapení mi vyrazí dech. Copak se tu všichni zbláznili?
,,Užívat?! Cítím se, jako bych se úplně zcvokla! Copak to na tebe nijak nepůsobí?!"
Zatváří se spokojeně: ,,Ale ovšemže. Je to velmi fascinující."
No, další magor. Nemá smysl tu s tím šílencem ztrácet čas. Musím se dostat domů! Otočím se ke dveřím a beru za kliku.
Vincent přísně křikne: ,,Já jsem ještě neskončil!"
Ohlédnu se a odvětím: ,,Já věděla, že jsi na její straně."
,,Jak jsi na to přišla? Řekl jsem že ne!"
,,Je na tobě něco divného, nemám čas tu s tebou trčet! Jdi do prdele!"
S těmito přívětivými slovy opouštím ordinaci. Nečekám, jestli půjde za mnou či ne. Opustím psychiatrickou kliniku a jakmile vejdu do haly, uslyším jakési bublavé vrčení. Co to je? Zpoza rohu se vyplazí podivné stvoření. Leze to po břiše, ale poměrně rychle. Částečně humanoidní tělo. A tím veškerá podobnost s člověkem končí. Má to dvě ruce, ale nejsou zakončeny ani drápy, ani prsty. Nohy krátké, vypadají, jako kdyby je držely u těla jen jakési silné šněrovací stehy. Ale hlava! Místo prodlouženého čumáku, nebo něčeho takového, z jejího obličeje vyrůstá jakýsi trychtýř, na jeho konci otvor s ostrými zuby. Monstrum je zacákané krví. Už vím, kdo dostal toho psa!
Sundám z ramene pytel s brokovnicí a napřáhnu katanu. Monstrum se přestane hemžit a překvapivě rychle se vrhne po mých nohách. Podrazí je a padnu na záda. Začne po mě rejdit a vrtá se mi i pod sukní. Ještě že nemám krámy, cítil by krev a v tu chvíli by se mnou byl konec, pomyslím si.
Příšera hnusně páchne. Chystá se mi zakousnout do nohy. Sevřu v pravé ruce katanu a máchnu po něm. V této pitomé pozici se nemůžu pořádně rozmáchnout, ale škrábnu toho zmetka alespoň po zádech.
,,Táhni ze mě, prasáku!"
Zaryčí a odskočí. Vstanu a znovu po něm seknu. Je rychlejší a znovu po mě chňapne.
,,Nech tu sukni, úchyle!" křičím a sekám po něm.
Katana je dost ostrá, přišel o jednu ruku, z pahýlu tryská krev. Moc se mu to nelíbí a začne se rychle plazit pryč. Je tak rychlý, že nestíhám následovat jeho manévry. Katana se odráží od dlaždiček. Občas zkusí zaútočit, ale díky zraněním postrádá takovou sílu, aby mě mohl znovu porazit.
,,Pojď sem!" křičím na něho. Sakra, kdy už vykrvácí? ,,Nebudu tě honit po celém patře! Říkám ti pojď sem!"
S klesajícím množstvím krve, se stává pomalejší a pomalejší. Pak ztratí obratnost a já ho konečně dorážím. Po podlaze se kutálí odseknutá hlava této stvůry.
Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Když na mě ležel, mohl mě hryznout do krku. Místo toho mi rejdil po nohou a málem i pod sukní. Úchylné monstrum, tady je možné všecko…
Náš souboj skončil u výtahu. Tlačítko svítí. Že by fungoval? Předtím to nešlo. Dobrá, zkusíme. Zmáčknu ho a kupodivu, výtah přijíždí. S rachotem se dveře otevřou. Je orezlý, ale hlavně v provozu! Nastoupím a dveře se zavřou. Ještě přes ně s bouchnutím sjede mříž. Podobá se to tomu výtahu v nákupním centru. Tam taky zapadla mříž a začala jízda peklem…
Stisknu přízemí. Motor zahučí a cítím, jak se výtah pohnul. Jestli to se mnou slétne…Vteřiny ubíhají. Výtah se zastavuje a dveře otevírají. Scenérie se nezměnila. Vystoupím ven. Nikoho a nic nevidím. Dojdu na křižovatku chodeb a poznám tu, která končí východem. Něco tam je! Proboha…
Sice se jedná o cestu k hlavnímu vchodu do budovy, jenže je zatarasena. V cestě mi stojí jakési organické vězení, taková soustava, ve které je uvězněna bytost. Nepodobá se žádnému člověku, ani zvířeti. Nemá oči, ale…přesto cítím, že na mě nehledí se záští. Ba naopak, cítím z ní bolest. Nesnesitelnou bolest.
Pozvednu katanu. Bytost začne syčet a hrozně sebou zmítat. To její zoufalství vzroste. Má strach. Tak s něčím takovým, jsem se ještě nesetkala. Před ní leží na zemi otevřená knížečka. Ostražitě se blížím k bytosti a nahlédnu do knížečky. Je otevřená na nějakém příběhu.


U jedné vesnici, žila strašlivá příšera, která sežrala každého, kdo se k ní jen přiblížil. Lidé se začínali čím dál víc bát. Král se rozhodl celou záležitost jednou provždy vyřešit. Povolal své statečné rytíře a nařídil jim, aby příšeru zahubili. S velikou slávou se vydali k jeskyni,, kde obluda žila. Začal boj. Kopí a meče se odrážely od jejích šupin a stateční rytíři umírali jeden po druhém. Král si lámal hlavu, co udělat dál…

dsgsg

Další stránky scházejí… Myslím, že jsem to četla, když jsem byla malá. Ale co teď? Jak se dostat ven? Co s tím monstrem? Snad by Vincent mohl něco tušit. Je to sice magor…
Vracím se k výtahu a minu jedny dveře. Copak je to tu? Bar?
Uvnitř se opravdu nachází cosi jako bar. Asi pro zaměstnance…Nezajímá mě, jestli tu mají alkoholické nápoje. Vím, že v zaměstnání se pít nesmí. Ale fuj!
Vedle barového pultu stojí otevřená lednice. Celá zastříkaná krví. Uvnitř je nějaká krvavá hmota, asi kus masa. Fujtajbl!
Urychleně opouštím hnusný bar a spěchám k výtahu. No jo, ale ve kterém patře byl Vincent? A hele, ještě jedny dveře. Mají nápis ,,Rest room". Překonám odpor a vezmu za špinavou kliku, ale marně. Je zamčeno. Asi bych to mohla nějak rozbít, ale nebudu ztrácet čas. A kdoví jakou hrůzu bych odemkla.
Vejdu do výtahu a usilovně přemýšlím. Budu to muset zkusit namátkově. Mačkám druhé patro. Nic. Zkouším tlačítko po tlačítku, až na páté výtah reaguje. Cukavě a s rachotem stoupám vzhůru, až výtah cinkne a dveře se otevřou. Vystoupím a hned mi dochází, že to není ono patro. Otáčím se zpátky do výtahu, ale ten se zavře a nemíní se otevřít. Co je zas tohle za kouzla?
Zde zdi nejsou plesnivé, vypadají jako by rovnou byly vymalovány na tmavou barvu. Ale ta krev asi součástí malby nebude. Podlahu tvoří zkorodované rošty. Za rohem chodby, narazím na něco zvláštního. Nachází se tam křižovatka. Chodba pokračuje vpřed a je tu ústí do levé chodby. Když půjdu vpřed, zastavím se o překážku. Vypadá jako ze skla. Na druhé straně vidím kolečkové křeslo… A také jako kdybych hleděla do jiného světa. Zkouším tlouct do přepážky, je však moc pevná a rozbít se nedá. Střílet se mi do ní nechce.
Nechám ji být a pokračuji tedy doleva. Zničehonic se ozve vytí, hrozné bolestivé naříkání. Pryč! S pytlem přes rameno a katanou, utíkám k vratům, u kterých chodba končí. Je mi fuk, co je za nimi. Jen pryč z té chodby!
Skoro vykřiknu! To je přece ta galerie! Ale ta byla v jiném patře, ve stejném jako Vincent. Co dělá tady? Ano, jedná se o tu samou místnost. Všechny obrazy a exponáty zmizely. Obraz tu visí jen jeden. A to zrovna ten, který původně chyběl. Je velikánský, pod ním cedulka s nápisem plamen očišťuje vše.
Malba představuje mladou ženu se svatozáří, držící miminko. Stojí na hranici dřeva. Okolo se modlí uctívači. Ten obraz znám! Však já si nakonec vzpomenu!
Něco se tu pálí? Pokrčím nos. Ano, pálí! Na obraze začne pomalu černat jedna část hranice, až z ní vyšlehne plamínek. Rozrůstá se, až zahalí ženu s dítětem. Obraz pak celý shoří. Před tím žárem jsem musela couvat až ke dveřím. Nevím proč, ale nemohla jsem odtrhnout oči od té podívané.

tu

Obraz sice shořel, ale na jeho místě něco je. Malá dvířka. Váhavě osahávám kliku. Je studená. Otevřu je a protáhnu se. Žádné nebezpečí za nimi nečíhá, tak prolezu na malé schodiště. Stáčí se kolem konstrukce, porostlé masitou hmotou. Jak kráčím dolů, prohlížím si tu věc. V jedné její části visí nějaká deska a na ní znázorněna pootevřená lidská ústa. Nedá se z toho poznat, zda jsou pootevřena v úsměvu, nebo bolesti…
Brrr! Odvrátím zrak a můj pohled sklouzne na papír, ležící u paty schodiště. A hele, další stránka z té pohádky. Čtu:
Až jednoho dne, svitla lidem naděje. Ke králi přišla kněžka, která slíbila, že lid příšery zbaví. Král ji nezkoušel odradit, jen ji varoval, že jde na jistou smrt. Kněžka neuposlechla a vydala se k jeskyni. Byla to hodná a počestná žena, proto nebyla ráda, že musí příšeru zabít. Zkusila to tedy jinak.
,,Co chceš? Zmiz, nebo tě sežeru!" zařvala příšera.
,,Víš, jíst lidi je moc špatné," odpověděla kněžka klidně.
,,Dost řečí," máchla příšera svou rukou a urazila kněžce hlavu.
A tady to zase končí. Nevzpomenu si, jak to skončilo. Nechám to být a zamířím k malým dveřím, u kterých schody končí. Otevřu je a vynořím se v menší místnosti, kde je nápadný nápojový automat. Psací stůl, lampička a na něm rozsypána hromádka lesklých mincí. Když si je prohlédnu, zdá se mi, že jsou ze stříbra.
Pokud je to opravdu stříbro, leží tu malé jmění. Ale odsud si vážně nic brát nechci. Napadne mě jedna šílenost. Vezmu namátkově minci, přejdu k nápojovému automatu a hodím ji dovnitř. Předpokládám, že hned vypadne zpět, ale stane se pravý opak. Uvnitř zarachotí a vypadne ven plechovka. Nemá žádný popisek.
Sbírám ji. Cosi tam rachtá, očividně v ní žádná voda není. A i kdyby, stejně bych to nepila. Na takovém místě nic pít nehodlám!
Otevřu ji stejně jako každou jinou nápojovou plechovku a na dlaň mi vypadne klíč. Na něm je popisek: ,,Rest room".
,,To je od té místnosti v přízemí…"
Opouštím místnost sběratele mincí protějšími dveřmi a stojím hned naproti výtahu. A právě včas! Po zemi se sem žene dvojník toho příšeráka, kterého jsem setla katanou. S tou zabalenou brokovnicí se špatně peláší, mám už rameno od řemene celé odřené. Nohy bolí, svaly pálí… Takovou tíhu nést! Jsem přece jen holka a ne Schwarzennegger!
Už stojím u výtahu a buším do přivolávacího tlačítka. Výtah je naštěstí jen o patro výše, tak se pár vteřin nato otevírají dveře.
Skáču dovnitř, ale monstrum už je tu. Shodím pytel na podlahu výtahu a seknu po jeho hlavě. Uskočí a to mi stačí. Mačkám přízemí a štve mě, jak pomalu se ty dveře zavírají. Než se zavřou, neřád je zase u nich a strká dovnitř ruce, ve snaze je znovu otevřít.
,,Vyjeď!" máchnu a jedna znetvořená ruka zůstane ležet na zemi. Zaryčí bolestí a stáhne se. Dá se na útěk. Dveře se v klidu zavřou a výtah rozjede.
Cink a jsem v přízemí. Seberu zabalenou brokovnici a vykouknu z výtahu. Vida, tady čisto. Zamířím směrem, kterým tuším zamčené dveře. Míjím hlavní chodbu a vidím, že to uvězněné monstrum tam stále je. Pokračuji dál ke dveřím. A safra!
Kus od nich leží na zemi veliký kus masa a ten požírají rovnou tři ti uplazenci. Ještě se perou mezi sebou o potravu. Tři bych nezvládla. Jeden by mě povalil a druzí dva roztrhali. Potichu našlapuji ke dveřím, pytel položím a volnou rukou šátrám po klíči. Katanu připravenou. Zatím si mě nevšimli.
Pomalu zasunuji klíč do zámku. Odemykám. Cvakne to. Jedna z příšer zpozorní. Ztuhnu. Panebože, ať se neotočí! Po dvou vteřinách se obluda opět věnuje hostině. Zkusím kliku, pootevřu a rychle vklouznu dovnitř. Okamžitě zabouchnu. Pak se rozhlížím a křičím.
Místnost není moc veliká. Ale děsivá. Stěny zakrývají bílé plachty, zacákané krví. Stojí tu tři lehátka. Kape z nich krev. Povalují se na nich chirurgické nástroje. To tu někoho pitvali zaživa?
Na jednom z lehátek leží papír, špinavý od krve. Když se kouknu zblízka, je to další a asi závěrečná část toho příběhu.

Lidé oplakávali nebohou kněžku a truchlili. Nakonec se Bohyně slitovala a darovala kněžce život. Ta neváhala a vydala se znovu k jeskyni. Příšera ji uviděla a zasmála se: ,,Chceš snad zemřít znovu?"
,,Nedáváš mi na vybranou," řekla klidně kněžka a pak vyřkla zaklínadlo: ,,TU FUI EGO ERIS!"
S těmi slovy příšera zařvala a zemřela. Od té doby měli lidé klid a uspořádali bouřlivou oslavu.
,,Tu fui ego eris," vyslovím zamyšleně, když se odvracím od stránky. Sotva to dořeknu, odkudsi se ozve zvířecí zvuk. Vylekaně se rozhlédnu. Co to bylo? Snad něco za těmi plachtami? Raději zmizím.

mglutton

Urychleně mizím z místnosti a chystám se na střet s těmi třemi plazouny, ale ti zmizeli. Zůstalo po nich jen to maso, které žrali. Nakouknu do hlavní chodby! No ne! To monstrum i se svou klecí zmizelo! Cesta ven je volná! Že by to kněžčino zaklínadlo?
Utíkám rychle k proskleným vchodovým dveřím, rychle než se zase něco podělá! Na místě monstra zůstala jen ta knížečka. Skrze skleněné dveře vidím, že venku je noc. Chválabohu! Jdou otevřít, odcházím z téhle hrozné budovy!
Nadechuji se s rozkoší čerstvého, chladného nočního vzduchu. Po té zatuchlině uvnitř, je to fakt nádhera. Ještě se ohlédnu a s údivem zjišťuji, že co dohlédnu skrze skleněné dveře, je uvnitř vše v původním stavu. Žádná krev, rez, špína… S mým odchodem se to dalo do pořádku.
Na ceduli nad dveřmi, čtu: HILLTOP CENTER
,,Jo to je Hilltop, tak to mám jen pár bloků domů! Konečně domů!" jásám.
Dám se do klusu, už chci zalézt do teplého útulného domova! Bylo to strašné, co jsem zažila. A přežila! Přežila! To mi snad taťka ani neuvěří. A Claudia? Uvidím ji ještě někdy? V jejím vlastním zájmu, snad ne. Asi bych jí nepoděkovala. Ona to všechno přivolala. A já nevím proč.
Běžím tmavými ulicemi a nepotkám ani jednoho člověka. Pouliční osvětlení svítí, ale auto nejede ani jedno. Slyším jen motory z hlavního průtahu. Kdyby se mi při jednom pádu nerozbily hodinky, věděla bych alespoň, kolik je. Odhaduji, že tak kolem druhé, možná třetí hodiny v noci. Do svítání bude scházet jen pár hodin.
Z hlavní ulice zatočím do menší a stojím před svým činžákem. Snad jsem neztratila klíče…naštěstí ne. Otevřu si, v hale rozsvítím, minu několik bytů a stojím před tím svým. Chvíli hledám ten správný klíč. Odemknu, otevřu dveře a vejdu.
Svítí se, táta ještě nespí. Zuji se, protáhnu a zavolám: ,,Tati, jsem konečně doma! Nebudeš mi to věřit, ale zažila jsem něco šíleného…"
Táta neodpoví, tak jdu do obýváku. Mám zlý pocit… Něco tu nehraje…
,,Tati?"
Táta sedí zády ke mně v křesle, ale nehýbe se, ani nepromluví. Ve zlé předtuše k němu doběhnu a v tu chvíli se mi zhroutí celý svět. Křeslo je celé od krve. Táta má v hrudi rozšklebenou bodnou ránu. Krev je i na koberci. Už nejeví známky života…
Se strašlivým pláčem a zoufalstvím padám na kolena a položím hlavu na jeho kolena. Tělem mi škubou vzlyky. Ztratila jsem jediného člověka, kterého jsem opravdu milovala. Dával mi jen to nejlepší, staral se o mě… Byl přísný, ale přesně tak, jak má správný otec být.
A teď je mrtvý… Zůstala jsem úplně sama! Přežila ty otřesné události jen proto, abych se dočkala tohohle? Kdo ho zavraždil? Komu vadil? Nikdy nikomu neublížil! Najdu toho vraha a zničím ho!
Pořád pláču. Nemůžu přestat. Utřu si slzy a zaregistruji krvavé stopy na koberci. Vedou k požárnímu schodišti. Není čas smutnit, to udělám pak! Jeho vrah je možná ještě tady a pojde! Popadnu katanu, kašlu na brokovnici. Stejně je skoro prázdná. A bude více trpět, když bude pomalu krvácet. Vykuchám ho!
Ufff, taková krutost… Ale oprávněná!
Otevřu dveře na schodiště a vidím, že stopy vedou na střechu. Vyběhnu těch několik schodů a vřítím se tam. Čeká mě tu překvapení. Někdo, koho jsem tu nečekala. Claudia! Ve svém černém rouchu, rozpuštěné světlé vlasy a bledý obličej bez výrazu. Nevzrušeně na mě hledí. Vidí mou katanu, ale nic to s ní nedělá.
,,Ty?!" křiknu hlasem plným zášti a bolesti.
,,Přišla jsi pozdě," řekne chladně.
,,Ale proč? Proč?" ječím zoufale.
,,Je to odplata za věc, která se stala před sedmnácti lety. Nebýt jeho, naše věc by vyšla! Náš sen by se stal skutečností! A navíc tě nám ukradl!"
,,Za to tě zabiju!"
Tentokrát se slabě pousměje: ,,A ještě jeden důvod. Bylo nutné, aby se naplnilo tvé srdce záští a nenávistí. Jednou to pochopíš."
Pevně sevřu obouruč katanu: ,,Ne, tohle nepochopím nikdy!"
,,Musíš se pokusit vzpomenout na mě a své pravé já. Pak porodíš Boha a stvoříš Ráj!"
Pořád kecá ty samé nesmysly! Mám jen jeden cíl, jen jednu věc, která mě teď zajímá. Její smrt!
,, To on zabil tvého otce. Já mu jen dala příkaz," ukazuje kamsi do tmavé části střechy.
Podívám se tam a na střeše zaduní těžké kroky. Do světla měsíce, pomalu se schovávajícího za mraky, vstoupí vysoká bytost. Podobná člověku. Hlava je deformovaná a ani nerozeznám jakýkoliv obličej. Pokožku má stejnou jako člověk, svalnaté paže také. A snad má cosi jako kalhoty a těžké okované boty. Na rukou má připevněny dvě dlouhé čepele. Jsou od krve. Je mi jasné, čí ta krev je…
Ačkoli se jedná o monstrum, příšeru a zvrácenou existenci, nepostrádá jakýsi majestát. Budí zasloužený respekt. Toto není tupá forma života, jako ty ostatní nestvůry. Tohle bude myslící tvor. Silný a poslušný jako pes. Zafrká a postoupí ještě o pár kroků. Zatím na mě neútočí.
,,Co s tím uděláš?" zeptá se povýšeně Claudia. Pak se obrátí a odchází ke dveřím na hlavní schodiště. Než odejde, ještě se obrátí: ,,Budu čekat tam, kde to všechno začalo. Ve městě Silent Hill."
S těmi slovy za sebou zavře. Rozběhla bych se za ní, ale v cestě mi stojí ten zabiják. Jakmile za Claudií zapadnou dveře, obluda pozvedne ruce s čepelemi a vykročí. Musím ho vyřídit rychle! Vztek a nenávist, chuť na pomstu, ve mně kdesi vzbudily dosud nevídané síly. Vyřídím si to s ním a pak hurá do Silent Hillu za tou courou!
Nože zasviští vzduchem a nastavuji svou katanu. Sice úder odrazím, ale je to pořádná pecka! Pak zkouším útočit já, ale neumím šermovat. Pravou čepelí mou zbraň odrazí a zároveň mávne druhou na moje břicho. Instinktivně uskočím, přesto mě škrábne alespoň na předloktí. Teče mi krev. Není to vážné…

Tohle místo je šílený!

10. dubna 2011 v 12:26 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Nechám symbol symbolem a přesunu se do dalšího vozu. Tady na zemi oddychuje zase to otylé monstrum. V uzavřeném prostoru je zápach snad ještě horší. Vyhnu se konfrontaci? Abych ho nemusela nějak složitě a nebezpečně překračovat, vylezu na sedadlo a po něm se blížím ke konci vagonu. Právě u něj leží ono monstrum. Možná i reaguje na světlo. Sáhnu do kapsičky kde mám zasunutou baterku a zhasnu ji. V matném světle, které proniká od světel v tunelu, nespouštím z očí tu nestvůru. Začne se vrtět, když jdu kolem ní. Neváhám a dlouhým skokem se přenesu ke dveřím. Otevřu a rychle za sebou zabouchnu.
Pak je zase otevřu a vidím ubíhající koleje. Vagon se opět ztratil, i s monstrem. Tím lépe pro mě. Už musím být v posledním, tady by měl být řidič. Vlak se žene stále vpřed, míjí stanice, které se ztrácí v dálce. Já kráčím vpřed. Pak se ozve skřípot, vlak sebou cukne a já upadnu. Na poslední chvíli stačím nastavit ruce. Souprava se zastaví. S rámusem se otevřou dveře.
Nevypadá, že by se vlak chtěl rozjet. Doběhnu na začátek vagonu, tam kde by měl být šofér. Jenže není. Vůbec tam není řídící kabina. Že by se snad první vůz odpojil a jel dál? To se mi nezdá. To bych slyšela. No, jsem asi na konečné.

mx

Vystoupím a rozhlížím se, kde se ocitám. Je to nějaká stanice, ale chybí tu jakákoli cedule, která by prozradila, kde se nacházím. Zdi zdobí pouze graffiti. Jinak nic. Baterkou svítím kolem sebe a všimnu si dveří. Podle jejich vzhledu poznám, že se jedná o údržbářskou stanici. Proto žádné označení, ani nástupiště. Nebudu riskovat cestu tunelem po kolejích. Ještě by mě něco přejelo. Musím tudy. Sice nechci, ale jiná cesta mě nenapadá.
Doufám, že ty dveře nebudou zamčené. Zkouším vzít za kliku a nevím proč, čekám, kdy kdosi z druhé strany mi ji vytrhne. Nic takového se nestane a dveře se s tichým vrznutím otevřou a odhalí prostor za nimi. Schodiště vedoucí kamsi dolů. Jak po něm sestupuji, začíná se dít cosi velmi divného. Zdi a strop začínají něčím porůstat. Vydává to mlaskavý zvuk a připomíná to plíseň…Jenže podle barvy a celkového vzhledu, se o plíseň nejedná. Je to maso. Okolí porůstá živou tkání. Tkání, která se neustále hýbe. Je to vrchol hnusu! Co dalšího mě dnes ještě čeká? Já chci domů!
Něco mi to připomíná. Jenže když začnu přemýšlet, bolí mě hlava. Nechám to být. Soustředím se na svou cestu ven. Pokud nějaká existuje. Sejdu schody a dorazím k velikým vratům, která také porostla onou tkání. S pocitem nevýslovného hnusu vezmu za držadlo a vrata s rachotem odsunu. Za nimi se nachází veliká prostora, plná všelijakého haraburdí. Válí se tu nářadí, cihly, kolečka, přilby…
Rozhodnu se jít na konec veliké chodby a narazím na další vrata. I zde tkáň pokrývá stěny. Podlaha mi mlaská pod nohama. Vezmu za držadlo vrat a odsunu je. Jdou mnohem víc ztuha. No a to co za nimi čeká, stojí za to. Ve světle baterky rozeznám bytost, která mě pronásledovala v mém snu. Tenké dlouhé nohy, hmyzí tělo a podivný dvouhlavý trup, točící se mezi nimi. Vše doprovázené nepříjemným skřípajícím zvukem. Mám sice brokovnici, ale kdoví, kolik tahle příšernost vydrží. A já mám pouhých pět nábojů. A s nožem se mi na ni zrovna moc nechce. Zvolím tedy možnost, stejnou jako dříve. Beru nohy na ramena!
Oběhnu monstrum a to se vztekle za mnou otáčí. Pak neuvěřitelně rychle, běží za mnou. Vypadá to komicky, otáčky jeho trupu se zdvojnásobí a obě hlavy sviští tak rychle, že připomínají ventilátor. Dohání mě! Uvidím jakési dveře, tak k nim zamířím. V rychlosti nahmatám kliku, rozrazím je a za sebou přibouchnu. Monstrum do nich vztekle praští, až se celé prohnou, ale drží. Chvátám od nich pryč, nebudu čekat až je to milé zvířátko vyrazí.
A tady tkáň ze stěn začíná mizet. Ustupuje, řídne a odhaluje cihlovou zeď. Na konci této chodby, či co to je, jsou další dveře. Byl na nich nápis, ale nemůžu ho přečíst. Neřeším to a otevřu je. Za nimi je jakási kancelář. Nachází se v ní počítač, šatní skříňky, psací stůl a nástěnka. Na ní visí mapa tohoto podzemí, podle ní zjišťuji, že se nacházím v kanalizační síti. Také je přes ni pořádný krvavý cákanec. Jeho původ je zřejmý. U zdi se povaluje ohromný palcát, jehož ostnatá hlavice je celá od krve. Tato hrozná zbraň tu musela někomu urazit hlavu. Hodil by se, ale když ho zvednu a zkusím se rozmáchnout, málem letím za ním. Je to příliš těžké. S tím bych monstrům moc daleko neutekla. Mapu si však přivlastním.
Na stole leží otevřený diář. Nahlédnu do něj a čtu:


Ve vodě žije netvor. Ten bastard už zabil dva moje kámoše. Nikdy jsem neměl pochybovat o těch místních legendách s aligátory v kanalizaci. Nebyl to jen mýtus. Ale nikdo mi nevěřil. Byli snad opilí a uklouzli? Přece nejsme tak hloupí. Nazývat 'to' netvorem ani nemusí být docela přesné. Je to něco víc. Všechno, co vím, je, že je to tady.
Právě se chystám vyrazit a rozmlátit té bestii hlavu. Pokud najdete tento záznam, berte jej jako moji závěť. Můžete si myslet, že pomsta nemá žádný smysl, ale Jose a Jaime byli mí nejlepší kamarádi. Přál bych si vědět, jak na to. Střelné zbraně pod vodou nefungují. Ani mé skvělé ovládání boje s nožem mi moc nepomůže. Kdybych tak měl ruční granát...
Tak tohle mi zrovna odvahy příliš nedodá. Ještě nějaké obludy ve vodě…Jako kdyby toho bylo málo! Opustím kancelář protějším východem a stojím na okraji, pod kterým proudí špinavá voda stoky. Břečka tak páchne, že se mi obrací útroby. Také je absolutně neprůhledná. Myslel snad zapisovatel diáře tuto vodu? Nejspíš ano. Hladina je klidná a vládne tu ticho, až na občasné kapání vody.

dafgrgh

Přes vodu vede rezatý můstek. Stoupnu na jeho začátek a zkouším pevnost. Po tom žebříku v nákupním centru, už nevěřím zkorodovaným věcem. Chytnu se zábradlí a snažím se zlehka našlapovat. Jsem už v polovině, když se lávka otřese. Celá se rozklepu. Jestli spadnu do té vody…Zdálo se mi to, nebo se hladina zavlnila?
Přejdu můstek a úlevně vydechnu. Je to za mnou. Ještě vrhnu pohled přes rameno na vodu. Nic se neděje. Pokud tam něco je, tak to o sobě nedává vědět.
Dál vede jen jediná cesta. Plechové dveře k nějakému schodišti, které vede NAHORU! Konečně se dostanu ven! Rychle po něm vybíhám nahoru. A tam zjistím, že zase klesá dolů. Co je tohle za systém? Ksakru, kudy pryč?
Schody nakonec vyústí v samotné stoce. Je tu naprostá temnota, nebýt mé baterky, asi bych už spadla do toho svinstva. Okraj chodníčku je dost kluzký. Jestli si nedám pozor, slétnu tam. Hladina se občas nepřirozeně zavlní. Něco tam žije…
,,Co to bylo?" vyhrknu. Ticho prořízlo táhlé zavytí, na konci přešlo ve vrčení. Nevím přesně odkud to šlo, tady se zvuky nesou velmi daleko. Rozklepou se mi hrůzou kolena. Jediné co mám na obranu, je asi pět brokových nábojů. Možná jsem si měla říci Douglasovi o nějaké do pistole… Ale asi by mi je nedal.
Jednou rukou rozhrnu mapu a snažím se vyčíst, kde vlastně jsem. Po delší chvíli objevím onu stanici na které jsem vystoupila, kus podzemí a tuto stoku. Ta se však kříží se spoustou dalších. Jak já se odsud vymotám, to je ve hvězdách. Co mě tu ještě čeká? Že já blbka lezla dnes do toho nákupního centra! To jsem nemohla vědět, že se to všechno zblázní. Za to může Claudia! Co mě našla, tak se dějí divné věci! Čert ji vem!
,,Tady je asi východ…" uvažuji nahlas. V té změti čar a schémat, se mi podařilo rozeznat něco, co bude nejspíš cesta ven. A není to příliš daleko. Musím dávat pozor, abych někde špatně neodbočila. Je to opravdu labyrint!
Sledujíc mapu, vykročím a snažím se najít nějaké orientační body, podle kterých se snažím neztratit směr. Slouží mi za to ústí dalších chodeb, nebo dveří. Vždy když míjím další stoku, letmo tam nahlížím. Kromě zápachu, na mě dýchá jen tma. Vzduch je tu zkažený. Ubozí údržbáři…
Jestli se nepletu, tyhle dveře by mě měli dovést k dalšímu schodišti, které asi vede vzhůru. Zkusím je otevřít. Nejde to dobře, klika napůl přirezla. Když s ní konečně pohnu, musím si pomoci ramenem. Asi to dlouho nikdo neotevíral. Dostala jsem se do rovné a dlouhé, dobře osvětlené chodby. Konečně pryč z té stoky! Zhasínám baterku, je tu dobře vidět, tak nebudu plýtvat baterií.
Jdu vpřed a slyším nejrůznější zvuky. Praskání, vzdálené bouchání, řev… Snažím se to ignorovat, jinak se zblázním! Možná už to zní jen v mé hlavě. Po tom všem, by nebylo divu. Copak asi dělá táta? Určitě už má strach, že ještě nejsem doma. Kdyby jen věděl…
Na konci chodby projdu dalšími dveřmi a za nimi se nachází další kancelář. Není tu nic moc zajímavého, ale u jejího protějšího východu je spásná cedule s nápisem "VÝCHOD" a šipka nahoru. To znamená jediné! Podle mapy by to souhlasilo.
Nedočkavě je otevřu a doslova vylétnu schody vzhůru. Nakonec narazím na žebřík a otevřeným poklopem se dostanu na čerstvý vzduch. Konečně pryč z toho strašidelného podzemí! Ale kde se nacházím teď? To už mi mapa neprozradí.
Aha, staveniště. Nade mnou se tyčí veliký dům a kolem lešení. Celý objekt je obehnán jakousi plachtou. Snažím se ji rozříznout, ale jako kdyby byla z nějaké nezničitelné gumy. Je poddajná, ale proříznout se nedá. Ksakru! Ani jediná mezírka, nikde nic.
Pak si všimnu otevřených vchodových dveří. Dům je v rekonstrukci, všude se povalují kusy nářadí, cihel a koleček. Zajímalo by mě, co je to za hmotu, ta plachta. Něco mi napovídá, že i kdybych tu čekala do rána, žádní zedníci nepřijdou. Můj šílený osud mi stanovil trasu, ze které není cesty. V domě cosi hučí. Je to snad vzduchotechnika? Kdo by ji nechal zapnutou, teď přes noc? Co jiného by to mohlo být?
Jelikož jsou všechny dveře v přízemí zatlučeny prkny, nedá se prakticky nikam dostat, tak běžím do patra. Tam jedny chybí, opatrně posvítím do místnosti a všimnu si cedule, na které stojí, že je propadlá podlaha. Užitečné vědět! Díra je jen několik metrů za dveřmi. Kdybych si jí nevšimla, sletěla bych a minimálně si zlomila obě nohy. To je to nejmenší, co bych teď potřebovala.
No opravdu to tu rekonstrukci potřebuje! Je to v dezolátním stavu. Bylo by lepší zmizet. Všimnu si otevřeného okna a vkročím na lešení. Možná bych vylezla na střechu a odtamtud se rozhlédla, kde to vlastně jsem. A jak daleko to mám domů. Chodím kolem dokola, ale jediné co najdu, je vedlejší dům. Podivné, ta plachta je asi i kolem něj. Každopádně kolem prostoru, kde se momentálně nacházím. Jediná mezera v plachtě, uvolňuje cestu do otevřeného okna protějšího domu. Zkusím tam prolézt.
Když se protáhnu dovnitř, ve slabém světle mé baterky rozeznám jakousi malou kancelář. Prázdná. Ale jinak poměrně zachovalá, polstrovaná křesla, konferenční stůl, nějaká knihovna…
Vyjdu ven a ocitám se v chodbě s dalšími vstupy do kanceláří. Je tu více firem. Nějaká automobilka, Moničino taneční studio a další. Jediné co tu svítí, je nouzové světlo nad požárními dveřmi a výtahem. Výtah! Dostanu se dolů! Snad bude lepší, než má poslední cesta výtahem…
Mačkám přivolávací tlačítko jak chci, ale nic se neděje. Asi nejde proud. Zklamaně se odvrátím od výtahu. Kde jsou dveře na schodiště? Zvědavě vejdu do kanceláře oné automobilky, zkusím zavolat tátovi. U nejbližšího stolu zvednu sluchátko telefonu, ale přístroj je němý. Jaké překvapení… Rozhlížím se a přemýšlím, co by se mi mohlo hodit. No ten vystavený hever asi těžko. Prohlížím šuplíky, ale v nich nacházím hlavně jakési dokumentace. To je mi nanic…
Na podlaze mě zaujme zase ten kruhový symbol. Zvláštní, už mě tolik hlava nebolí. Stále si nedokážu vybavit, kde jsem ho viděla. Je mi strašně povědomý… Snad se mi paměť probere víc!
Opustím kancelář automobilky a zamířím k Moničině tanečnímu studiu. Tam asi také nic extra nenajdu. Za vchodovými dveřmi následuje úzká chodbička, lemována dalšími prosklenými dveřmi. Jedny vedou do tančírny. Když tam vkročím, vidím na zemi jakousi hmotu. Jdu se podívat blíže a když si na to posvítím, leknutím vyjeknu. Jedná se o toho hnusného tlusťocha, na kterého jsem narazila v metru.
Po mém výkřiku se těžce zvedá na nohy a kupodivu k jeho tloušťce a velikosti, poměrně hbitě mi zastoupí východ. Rozpaží své otylé ruce a jde ke mně. Na místě očí dvě úzké štěrbinky, ze kterých vytéká krev. Kůži pokrytou vředy. Teď musím bojovat!
Zmáčknu spoušť a pokouším se vší silou udržet brokovnici namířenou. Takto zblízka by byl na člověka účinek broků více než smrtící. Ne však v případě tohohle krasavce. Sice to s ním pořádně škubne, ale to je tak všechno. Udrží rovnováhu na svých vratkých nohách a máchne mi po obličeji. Na poslední chvíli uhnu, taková rychlost mě překvapila. Trochu poodstoupím, natáhnu brokovnici a posílám další dárek. Z toho rámusu mi zvoní v uších. Tentokrát na záda padne a snaží se zvednout. Přitom kolem sebe kope a mlátí jako šílený.
Natáhnu a znovu vystřelím do jeho ohromného těla. Vycákne krev. Uhodí mě oteklou pěstí do nohou. Nečekám to a padám na parkety. Trochu se vzpamatoval a plazí se ke mně. Asi je vážně zraněn, nemůže se postavit. Ale plazit ano. Znovu pozvedá ruce a kdybych se rychle neodkulila, rozdrtil by mi hlavu. Pěkně jsem se praštila do lokte, jak mě porazil. Snaží se mě zalehnout. Jestli se mu to povede, je se mnou konec…
Z posledních sil se odvalím a pažbou brokovnice ho vší silou praštím do hlavy. Nemám takovou sílu jako chlap, tak lebka nekřupne. Ale asi to nečekal. Podaří se mi vstát, ucouvnu dozadu a znovu vystřelím. To už jeho hlava nevydrží. Broky ji doslova rozmetají a na jejím místě zůstane jen halda hnusné směsi.
Tělo sebou trochu zaškube v posmrtných křečích a pak se začne scvrkávat. Scvrkne se do poloviční velikosti. Zvláštní…
,,Tady máš dietu, zmetku!" vztekle kopnu do mrtvoly. Jenže mě to stálo tři cenné náboje. Nebo čtyři? Ani nevím, kolikrát jsem střílela. Mají tu vážně hezké tanečníky…
Opustím místnost a vracím se do haly. Proč ten mizerný výtah nefunguje? Nezbývá mi, než hledat schodiště. Poleká mě zářivka, která mi nad hlavou zničehonic začne blikat. Dějí se tu divné věci, to ano, ale ta zářivka mě vylekala snad nejvíc. A je to jen obyčejné světlo.
No konečně! Dveře na schodiště. Nedočkavě je otevírám a chci běžet dolů. Jenže…taktak to ubrzdím. Schody se propadly a do přízemí je to asi deset metrů. Co teď? Nemá smysl zkoušet okna, když je kolem ta pitomá plachta. Zkusím to výš, třeba nahoře nebude… Nic jiného mě nenapadá.
Mrtvé ticho ruší jen mé kroky. Zůstává po nich ozvěna. Kolik že mi zbývá patron? Čtyři? Nebo tři? Kdybych s tím pořádně uměla, snad bych to nějak vybila a mohla se podívat… Ale rozumím tomu asi jako koza petrželi a akorát bych se možná sama postřelila. V nejhorším případě je umlátím pažbou…
Co to ale je za nestvůry? Claudia o nich říkala, že se přišly podívat na zrození Ráje…Jakého Ráje? Ona sama je vyšinutá. Ráj, bohyně…AU! Bolí hlava, nesmím na to myslet.
Došla jsem o patro výš a tady se nachází skladiště firmy na výrobu figurín. Zvědavě tam nahlédnu. Všude po regálech části figurín, vypadá to morbidně, ty ruce, nohy, hlavy, torza… Jedna je zajímavě postavena v regále. Sice jen torzo a hlava, ale něčím se liší. Vypadá, jako kdyby byla živá…Není mi z toho dobře. Když se otáčím zpět, všimnu si police se stojanem, kde jsou umístěny tři katany. Páni! Jednu vezmu do ruky. Je dost ostrá a docela lehká. To bude náhrada za brokovnici! No jo, jenže oboje nést nemůžu a brokovnici tu nechat nechci. Prohlížím pečlivě skladiště a nakonec vytáhnu špinavý pytel, ze kterého vysypu další části figurín. Zabalím do něj brokovnici, zašněruji jej a z jakési roztrhané krosny sundám řemení, navleču a namotám kolem pytle a provizorně hodím přes rameno. Je to těžké, řemen škrtí, ale musím to nějak vydržet. Táhnu toho dost, sotva to unesu. Teď už asi jen tak neuteču…
Beru za kliku a strašně mě vyleká ženský výkřik. Šlo to od regálů! Ale vždyť tu nikdo nebyl! Jdu se tam podívat a z toho co vidím, mě přeběhne ledový mráz po zádech a celá se rozklepu. Ona figurína, která vypadala trochu odlišně než ostatní, je bez hlavy. Jenže krk, část trupu a hlava ležící na zemi, jsou pokryty krví…

ki

Utíkám pryč, to je moc. Celá zchvácená se vymotám ze skladiště. Očekávajíc další ,,příjemnost" a zastaví mě veliké dvoukřídlé dveře, kde rozeznám ceduli, jenž mi prozradí, že se jedná o galerii. Divné, galerie a není zamčená. Letmo pohlédnu na několik obrazů a jakousi vázu, ale nikdy jsem se o nic podobného nezajímala. Jedna věc přitáhne mou pozornost: Na konci galerie je obrys velikého obrazu, ten tu však chybí. Zbyla jen cedulka. Je téměř nečitelná. Jediné co přečtu, je: ,,Plameny očišťují vše."
Zvláštní… Jdu z galerie pryč a vedle ní vede vstup do psychiatrické kliniky. Tady mají i cvokárnu? Ne, je to nejspíš ordinace… Aha. Dveře nejdou otevřít. Klika funguje, ale jakoby byly zazděné. Pomalu odcházím a narazím na obchod s nábytkem. Co dělá v tomhle patře? Neměl by spíš být v přízemí? Nebudu nad tím dumat, dnes je možné všecko.
Otupěle procházím obchodem a okukuji nábytek. Některé kousky vypadají pěkně. Zvláště tahle pohovka musí být pohodlná. Soška sedícího psa, vypadá jako živý. Ani bych se nedivila, kdyby najednou obživnul a kousnul mě.
Míjím část se zařízeními do koupelen a když dorazím na úplný konec krámu, zarazím se. Uprostřed místnosti stojí vana. Co dělá tady, sanitární zařízení jsou za mnou… A hele, ona k ní vede trubka? Že by tekla voda? Mám žízeň jako pes!
Přijdu k ní a otáčím kohoutkem. Skřípe, ale žádná voda neteče. Ani kapka!
,,Věděla jsem to!" zlobím se.
Pak mi zahučí v hlavě. Je mi nějak divně. Co…co to je? Z kanálku vany začíná vytékat krev! Víc a víc! Hučení v hlavě se změní v nesnesitelné a já klesám k zemi. Svírajíce si bolestí zmítanou hlavu, se ještě rozhlížím. Co se to děje?

bcds

Místnost se začíná měnit. Čisté a vymalované stěny, podlaha i dveře, začínají chytat rez, cákance od krve, zem pokryjí špinavé bílé dlaždičky. Pak se vše začíná měnit zase zpátky, vzápětí ale opět v hrůzu. Tu bolest nemůžu vydržet, křičím a cítím, jak mě opouští vědomí…
,,Proniklo sem záhrobí. Svět, ve kterém se noční můry, probraly k životu…"
S trhnutím otevřu oči a ještě slyším ten hlas, říkající tato slova a který mě probral k vědomí. Je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout!
,,Ne, znovu už ne! Už zase!" plačtivě se rozhlížím po hrůzné scenérii. Vypadá to tu jako v tom nákupním centru! Zdi plesnivé, krvavé, místy nahrazené orezlým pletivem, nemocniční dlaždičky, celé pokryté špínou…
,,Tak tohle udělala taky, ta kráva Claudia?" vzteky kopnu do vany a ignoruji bolest v noze. Hučení v hlavě pomalu mizí. Okolí je snad ještě horší než v nákupním centru. Tady se v jedné části, kde není podlaha, mezi pletivem, vyjímá děsivá věc. Nad propastí visí za jednu ruku humanoidní bytost bez tváře a druhou rukou drží za ručku jakousi mumii malého dítěte. Snaží se, aby ani jeden z nich nespadl dolů. Nehýbají se, tak to živé nejspíš nebude… Vypadá to odpudivě.
Odcházím k východu zohyzděného obchodu a vyhýbám se hojným kalužím krve. Tam, kde původně byla ta pohovka, která se mi líbila, nyní stojí olezlé kolečkové křeslo a v něm ta samá dětská mumie, stejná jako ta nad propastí. Ten invalidní vozík mi probleskne v paměti… Vozík, nemocnice, sestřička, bolest…
A to je vše. Pouhý vteřinový záblesk. Celé to se mnou nějak souvisí. Musela jsem to už zažít… Že by snad nějaké záchvěvy z minulého života? Auuu, hlava bolí…
Vyjdu z krámu a když vidím halu, otřesu se ještě více. Přede mnou leží mršina rozpolceného psa. Celá ohlodaná. Proboha, jaká bytost ho tak zřídila? Ne že bych projevila nějakou novou náklonnost k těm bestiím, co mě v metru málem sežraly, ale pes musel narazit na něco co je očividně mnohem silnější než on.
Stojím, rozhlížím se, nevěda, kam se vydat. Jasně, zkusit schodiště! Celá budova se zřejmě proměnila, třeba se zázračně zjevily schody do přízemí. Odcházím ke vstupu na schody, ale ouha! Dveře tu nejsou! Směr jsem si nespletla, tady stály, přímo tady! Poznám to podle toho nápojového automatu.
A hele… Kdosi na něho namaloval zase ten červený kruhový symbol! Předtím to tu nebylo! Neřeším to…
Zklamaně odcházím od neexistujících dveří a ve světle několika blikajících zářivek, si všimnu vstupu na psychiatrickou kliniku. Je pootevřeno… To také předtím nebylo!
Rozběhnu se k nim a vstoupím do úzké chodbičky s přijímacím okénkem. Za špinavým sklem pochopitelně nikdo není, ale na pultíku pod ním, leží fotografie. Jsem na ní já! Kde se tu vzala má fotka? Zvědavě ji otočím a na druhou stranu kdosi napsal: ,,Najít tu Svatou? Zabít ji?"
Kdo to psal? Kdo mě chce zabít?! Že by ta bláznivá Claudia? Ne, ta k tomu už dávno měla příležitost. O co tu hernajs jde?
Nechám fotku fotkou a přesunu se ke dveřím na konci chodbičky. Nachází se tu ještě jedny menší, ale ty nechám být. Pokud tu někdo je, spíše bude v té ordinaci.

Co se to tu deje?

10. dubna 2011 v 12:20 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Když se blížím k rohu ulice, ignorujíc vytlučené výkladní skříně, zaslechnu zpoza rohu kroky. Něco tam kráčí mezi střepy. Co to zase je? Couvám zpět a schovám se na toalety. Vypadají stejně jako ty, kterými jsem utekla před detektivem. Jenže jsou zašlé, umyvadla pryč, zrcadla vymlácená a je to slizké, plesnivé. Nevím, co mě to napadá, ale zkusím zaťukat na kabinku, na kterou jsem klepala předtím.
Ťuk ťuk ťuk… Skok vzad. Někdo odpověděl! On tam někdo je? Zkouším to znovu. Zase odpoví.
,,Je tam někdo?" zeptám se. Ať napínám uši jak chci, nezaslechnu vůbec nic. Možná se mi to nějak zdálo, vždyť jsem ze všeho tak vyděšená, že mohu mít přeludy.
Musím už jít, ten kdo tam šel, už určitě prošel. Pokud nečíhá za dveřmi. Když už sahám po klice, slyším vrznutí. Otočím se a spatřím, jak se dveře kabinky na kterou jsem klepala, pomalu otevírají. Vyjde někdo?
Pomalu k nim jdu a nahlédnu tam. Ječím a skáču zpět. Není tam nikdo, ale záchod a splachovadlo celé zacákané krví! Jako kdyby kdosi spolkl granát! Ale musel tam před chvílí někdo být, to klepání… Pryč!

ffsdsww

Opouštím hrůzné WC a rozhlédnu se po chodbě. Není tu nic a kroky neslyším. Snad můžu vyrazit dál. Zahnu za roh a s úlevou zjišťuji, že cesta vpřed je volná. Rychlou chůzí vkráčím do haly. Jenže… opět nestojím v přízemí a opět je střed zazděný. Hala má tvar šestiúhelníku a střed je nedostupný. Sice nevím, jak bych se dostala dolů, i kdybych byla jen v prvním patře, na seskok je to moc vysoko. Co teď?
Ze strnulosti mě vytrhne vrčení. Otočím se a uvidím další tu vysokou příšeru, jak si ke mně vykračuje. Musela tu číhat! Jinak bych ji slyšela zdálky, má hlasitý krok. Rozmachuje se jednou obrovskou končetinou. Rychle padnu na zem a to mi zachrání život. Válcovitá ,,ruka" vyrazí kus zdi. Pak napřahuje druhou.
Vstanu a utíkám co to dá. Zamířím do další ulice. Bože, ať tam nic dalšího nečíhá. Netvor se neohrabaně rozběhne za mnou. Nestačí. Je moc veliký a má co dělat, aby neupadl.
Ulice zatáčí za roh a já se zastavím u eskalátorů. Kus od nich vidím obchod s elektronikou. Za výlohou je jedna televize zapnutá. Šumí. Jdu blíž. Ten šum… Nemůžu odtrhnout oči. Pak začne problikávat obraz. Těžko se dá rozeznat. Vypadá jako povědomá tvář a cosi říká… Hrozně to zrní!
,,Tati… oz mi… Já…" nic víc z toho neslyším. Co to jen mohlo být? Ještě chvilku čekám, ale nic se už neděje. Přístroj pouze tiše šumí. Přestanu se tím zabývat a všimnu si ještě něčeho. Vedle televize je vystavena svítilna. Že by se konečně usmálo štěstí? Funguje?
Myslím, že tady nikdo nebude řešit placení, tak po ní sáhnu. Zkusím ji rozsvítit… Dlouhý kužel světla ukáže eskalátory v celé své nepojízdné kráse. Paráda! Aspoň nebudu potmě!
Eskalátory nefungují, ale to mi vážně nevadí. Snad se po nich dostanu dolů. Přidržuji se madla a svítím pod nohy. Když schody náhle končí. Pode mnou je černá propast! Ani nedosvítím na dno. Sakra! Ani ty druhé tam nevedou! To není možné, jakou mám smůlu!
Musím hledat jinde… Nechce se mi po dalším eskalátoru do vyššího patra, tak obcházím elektro a další ulicí dojdu do ústí s krámy. Zpoza jednoho vchodu, vychází světlo. Copak to asi je? Vejdu tam a zjišťuji, že se jedná o restauraci. Není tu tma, okna propouští světlo zapadajícího slunce. I když jsou řádně špinavá a zaprášená, vidím ven. Koukám na protější dům a ulici, ale nedaří se mi cokoliv dalšího rozpoznat. Zda-li to tam vypadá normální, nebo také pozměněné… Co když se to stalo s celým světem? Cosi mi říká, že ne.
Vůně pečeného masa. Copak to asi bude za pečínku? Ne že bych na tomto místě snad něco jedla, ale voní to hezky. Na jednom stole opravdu je pořádná pečeně. Když zjistím, o co se jedná, vůně mi už nepřijde voňavá a zvedne se mi žaludek. Na velikém podnosu leží upečený pes, ten s rozpůlenou hlavou. U ní leží klíč. Co to znamená? Kdo si může dát psa? A navíc tohoto odporného? Čemu se divím, tady není nic normální… Klíč se může hodit. Překonávám odpor, sáhnu po něm a čekám, kdy mě pes kousne. Nekousne, je opravdu mrtvý.

sdssm

Nechávám psa psem a podívám se k baru. Kupodivu, vypadá zachovale. Lahve ani sklenice nejsou rozbité. Za ním otevřené dveře do kuchyně. Jdu se tam podívat. Nic zvláštního, kromě špíny a nechutných zbytků bůhvíčeho, tu nic mimořádného není. Avšak na jednom pultíku si všimnu vlašského ořechu. Dost veliký a těžký. Ve skořápce asi ořech nebude…
Louskáček nemám po ruce, tak to udělám jednoduše. Hodím ořech na zem a pořádně na něj dupnu. Slyším křupnutí, sehnu se a prohlížím zbytky skořápky. Uvnitř byl podivný kámen, hladký, měsíčně stříbrný a dokonale opracovaný. Co to jen může být?
Ostražitě procházím kolem psa k východu z restaurace a snažím se ignorovat vůni pečeného masa. Tohle místo je strašné!
Naproti vidím sportovní potřeby. Nevím proč, ale cosi mi říká, abych se tam šla podívat. Přes špinavé výlohy dovnitř nevidím, takže když vstoupím, vykřiknu. Není tu žádná obluda, ani mrtvola, něco snad horšího. Místo sportovního náčiní, to tu připomíná tu nejkrutější mučírnu. Železná panna, skřipec, lůžko na kterém vidím cosi na drcení palců, všelijaká ozubená kola, pilky, železa, ostré kleště, ostnatý drát… vše kompletně pokryté krví. A nad tím vším, je na zdi namalován onen známý kruhový symbol…
S úsilím, přemáhajícím zvracení, opouštím příšerný obchod. Komu to patří? Kdo tam vládne všem těm nástrojům a kdo jsou jeho oběti? Kromě mě, Claudie a monster, to tu je prázdné. Přesto vše vypadá, jako kdyby tu byla lidská jatka. Začíná se to vše zamotávat. Já chci domů! Strašně se bojím!
Vybíhám eskalátory do posledního patra a na konci ulice s obchody, spatřím podivné dveře. Vůbec se sem nehodí. Vypadají jako mystické, cosi je na nich vyryto. Je to půlměsíc, u jehož spodního srpku je jakási prohlubenina. Pod rytinou jsou napsány nějaké runy, ale nedokáži je přečíst. Otvor však svým tvarem napovídá dost. Z kapsy vytáhnu onen kámen z oříšku a ten jako ulitý zapadne do otvoru. Cosi ve dveřích cvakne. Zkusím vzít za kliku. Jdou otevřít. S očekáváním, jaká hrůza za nimi zase číhá, jimi pomalu procházím.
Stojím nad halou, ve třetím patře a když dojdu k zábradlí, vidím pod sebe. Páni, to je výška! Zatracená tma! Něco tu hrozně skřípe. To nepochází od nestvůr. Je to mechanické skřípání… Hýbou se traverzy? Ještě mi to spadne na hlavu!
Na jednom místě je zábradlí přerušeno a tam začíná úzký můstek. Vede k žebříku. Zdá se, že po něm slezu až dolů, do přízemí. A tam, tam je hlavní vchod! A východ z téhle pekelné budovy! Bývalo to mé oblíbené nákupní centrum, už asi nebude.
Váhavě zkouším pevnost žebříku a moc nevěřím jeho rezatým příčkám. Zdá se ale, že je to jediná cesta dolů. Pokud nechci hledat nějakou jinou v tomhle domě zázraků a oblud. Jak tak šplhám dolů a míjím druhé patro, vidím tam za zábradlím chodit různé nestvůry, ty vysoké obry, i ty jednooké ještěry. Vědí o mně a vztekají se, že na mě nemůžou. Jen si vyližte, neřádi!
Ještě pár příček… hop a stojím v hale. No, zase naděje padly. Hala se jaksi scvrkla na poměrně malý prostor a na jeho koncích se nachází tři otvory, zasypané zeminou. Jeden z nich je blokován pletivem. Co má zase tohle znamenat? Kudy teď?
Za mnou cosi zarachotí. Ohlížím se a vidím, jak pořádný kus žebříku povolil a spadl těsně za mě. Já ale měla štěstí! Šplhat o něco pomaleji, tak se to se mnou utrhlo. Jenže to také byla jediná cesta zpět….
Jsem v pasti. Leda bych se snad nějak prohrabala ven, ale co když je to stejně slepé? Tati, co mám dělat?
Zem se zachvěje. Uslyším jakousi ránu. Co je, zemětřesení? Vše se znovu zatřese a shora spadne kus omítky. Pak další hlasitá rána, pletivo v jednom otvoru odlétne a na jeho místě s řevem otevírá tlamu obrovský modročerný plaz. Tlamu má zvláštně rozeklanou, na čtyři části. Vnitřní a vnější. A ta vnitřní…to jsou lidské zuby!

xworm

Červ se vysouká z otvoru a mrští tělem proti mně. Zaječím a uskočím, ale nevím si rady. Kudy pryč? To zvíře je obrovské! Na výšku snad tři metry a délku ani neodhadnu! Když se už pomalu loučím se životem, červ zavře tlamu a zamíří k protějšímu otvoru. Hlavou zběsile hrabe a odhazuje hromady zeminy. Pak zmizí. Že by byl pryč?
Nikoliv. Červ se vyřítí z vedlejšího otvoru a tentokrát po mě skočí. Odkutálím se stranou a v duchu si říkám, že jsem si umazala sukni. Sukně! Místo života řeším oblečení, jsem hrozná ženská!
Červ znovu zamíří do dalšího otvoru a já zkusím využít tu vteřinku jeho nepozornosti. Vytahuji pistoli a vypálím po jeho rozměrném těle. Kulka se odrazí a málem mě zasáhne.
,,On je neprůstřelný?" běduji. Co teď?
Netvor se vyhrabe z dalšího zásypu a na jeho krunýři se odráží záblesky slabého světla, které tu je. Otevře tlamu a skočí po mně. Strašně páchne! Rychle uskočím a červ narazí hlavou do zdi. Pořádně to zaduní. Vztekle se zase zahrabe. Dostala jsem nápad. Hrozně riskantní, ale mohlo by to fungovat. Chitinový krunýř má neprůstřelný, to ano…
Počkám až se s rámusem znovu vyhrabe a tentokrát neutíkám. Červ otevře tlamu a rychle se ke mně plazí. V tu chvíli mačkám spoušť a posílám mu do ní jednu kulku za druhou. Obluda vztekle zařve, sklapne čelisti a mrští sebou. Jsem moc pomalá, zasáhne mě a plachtím dobré dva metry, až se zastavím o špinavou zeď.
,,Auuu," vydechnu. Pořádná pecka, bojím se, že mám zlomená žebra. Tak zlé to asi nebude, jsem jen otřesená. Ten příšerák mě začíná štvát!
Červ znovu vyleze a tentokrát je pomalejší. Asi moc inteligence nepobral, opět se s otevřenou tlamou řítí na mě. Nestojím tentokrát na místě, běžím podél zdi a otvorů a snažím se alespoň mířit. Je dost rozzuřený, ale i pomalý. Vystřílím zbytek zásobníku a červ hutně krvácí. Sahám po nábojích. Bojím se, že to nestihnu!
Netvor se plazí stále pomaleji a pak znehybní. Několikrát sebou zaškube a se zaskučením zcepení.
Co se to děje? Okolí se začíná rozmazávat. A také měnit. Špinavé zdi mizí a hnusný prostor se mění v halu původního nákupního centra. Vše se vrací do normálu. Tělo červa je pryč, zdi s otvory také a já stojím v hale mezi uličkami a krámy.
Žádná plíseň, ani rez, tma nebo krev. Vše čisté a udržované. Sice prázdno, ale je noc. Zkrátka po uzavírací době. Ticho. Ne děsivé, ale klidné a mírumilovné. Skončilo to!
,,Jsem zpátky?" nedůvěřivě se rozhlížím. Smrt toho červa vrátila vše do normálu? Způsobil to nějak on? Ne, to asi ne. Pořád tuším, že jsem na tom asi měla podíl. Ale když se zamyslím, mám hrozné bolesti. Dost. Nebudu to teď řešit, rychle pryč, než se to tu zase zblázní!
Vběhnu do uličky vedoucí k východu a míjím Happy Burger. Zastavím a nahlédnu dovnitř. Tady to vše začalo. Tam u toho stolu jsem usnula. Probudila se z noční můry do ještě horší. Do reálné noční můry.
,,Co když ještě spím? Kéž by to tak bylo…"
Otáčím se k proskleným dveřím do vstupní haly a když tam vejdu, nestačím se divit. Nejsem tu sama. Postava v baloňáku a klobouku. Zmateně se rozhlíží a drží pistoli. To je ten detektiv! Kde ten se tu vzal!
,,Heather!" zavolá.
,,To jste vy…" řeknu otráveně.
,,Co se to tu stalo? Co to bylo za příšery?"ptá se.
On v tom byl také?! Jak je to možné? Proč ostatní lidé ne, ale on ano? Začíná se to pěkně zamotávat. Já, Claudia, Douglas…
,,Vy! Jste jeden z nich! Je to vaše vina!"
,,Co? Co je má vina? Koho myslíš?"
,,Claudii!" křičím na něj.
,,Claudia? Tohle všechno způsobila Claudia? Podívej, já netuším co se tu děje. Měl jsem tě jen najít, byl to pro mě běžný případ. Nic víc nevím!"
Trochu se uklidním. Třeba za to opravdu nemůže a je jen oběť.
,,Vše co vím je, že se tu děje něco moc špatného a má to něco společného se mnou. Vy jste se k tomu náhodou připletl tím, že jste mě našel… Jste oběť jako já…Prostě nevím, no! Kdybyste mě nenašel…"
Douglas přimhouří oči. Přirozeně se mu to nezdá: ,,A co je na tobě tak zvláštního?"
Chvilku mlčím a pak pravím: ,,Kdybych to věděla, nebyla bych tolik zmatená a odpověděla vám. Mám však pocit, že je tu něco…něco před čím jsem utekla a zapomněla a je to tu zpět."
Snažím se přemýšlet dál. V hlavě mi probleskne plamen, oheň a žár. Zabolí to.
,,Jak to…co to? Jak to, že si to pamatuji…" vydechnu. Vzpomínka ale zase rychle zmizí.
,,Stalo se něco?" zeptá se starostlivě Douglas.
,,Ne v pohodě!" odseknu a utíkám ke vchodu do metra.
,,Kam běžíš?" volá postarší detektiv.
,,Na metro! Jedu domů!" volám.
,,A co mám dělat já?"
,,Netuším!"
A s těmi slovy mizím na schodišti do metra. Znám to tu nazpaměť. Tolikrát jsem tu šla. Jenže ne v noci. Není tu ani noha. Avšak po těch všech hrůzách, bych se nějakého úchyláka ani nelekla. Byla by to spíš úleva, že na mě útočí živý člověk a ne jakési monstrum. Možná bych se měla vrátit a poprosit Douglase, aby mě doprovodil. Jsem po tom všem přeci jen trochu vyděšená. Ne, má paličatost to zakazuje!
Jdu okolo automatů na jízdenky a vidím, že na nich leží noviny. Na titulní straně stojí:
Čtvrtého, někdy kolem 23:00 hod., spadl muž čekající na stanici Hazel Street na dráhu, kde jej přejela souprava přijíždějící ze St. Renata College. Došlo k oddělení hlavy od trupu a oběť zemřela okamžitě.
Policie zatím nezjistila, zda se jedná o nehodu, nebo sebevraždu. Podle výpovědí svědků nepůsobil muž opilým dojmem, spíše se zdá, že na koleje skočil záměrně.
Totožnost oběti je stále neznámá. Bylo mu přibližně něco kolem 40 let, výška 178 cm, na sobě měl černý kabát.
Co to tu dělá? Ty noviny jsou čtyři měsíce staré. Podivné. Ale tady už bylo podivností dost. V pokladně u turniketů nikdo nestojí, kašlu na to, přelezu je a mířím na nástupiště na Hazel Street. Sbíhám po schodech dolů a když zamířím k dalším schodům vedoucím na platformu, nestačím se divit. Jsou zavřené. Zamčené dveře mi uzavírají cestu. Použila bych pistoli, ale nemám ani jediný náboj. Poslední skončil v tlamě červa. A jestli je stanice uzavřena, možná tam ani nic nejede. Zřejmě zkusit jiný spoj.
Zamířím k protějším schodům a sbíhám na nástupiště St. Renata College. Tam, kde došlo k té sebevraždě, jak se psalo v novinách. Ano, je sice fajn, že vyběhnu na nástupišti, ale je očividně mimo provoz. Jediné, co se tu nachází, jsou dva ohavní psi, stejní jako v nákupním centru. Dostaly se odtamtud ty obludy až sem? Je to možné. Ale co teď? Nemám jediný náboj!
Psi štěkají a běží za mnou. Jelikož jsem husa, zpanikařím a neběžím zpět nahoru, ale oběhla jsem schodiště a na jeho druhé straně se ženu po schodech ještě více hlouběji. To jsou snad dvě stanice pod sebou? Čoklové mě nepronásledují, tak seběhnu dolů a oddechnu si. Copak je to tady? A safra! Hromada haraburdí a novin. A pod nimi…nohy. Vypadá to, jako kdyby pod nimi někdo spal. Jenže ta krev. Noviny jsou celé od krve a pod nimi veliká kaluž. Zřejmě nějaký bezdomovec. Jeho osud opravdu neskončil nejlépe. Čím to je, že mě to ani tak moc nepřekvapuje? Ani mě nepřepadá znechucení nad touto scénou. To jsem si tak rychle zvykla?
Vracím se zpět. Ale ti psi…Budu muset znovu použít svůj nůž. Snad je zvládnu… Vyjdu schody a ocitám se ve tmavé stanici. Čekám, kdy se mi tesáky sevřou na hrdle. Ale nic takového se nestane. Psi jsou pryč. Jak to?
Baterkou svítím kolem sebe a čekám, co paprsek světla odhalí. Kromě otlučeného a zřejmě vyřazeného vagónu metra, nic zvláštního. Nic tu není. Jsem zvědavá. Chci prozkoumat ten vagón. Dveře jsou napůl otevřené. Protáhnu se dovnitř a málem se zarazím o své vnady. Nejsem zas tolik vyvinutá, ale v některých situacích je má velikost nepraktická.
Uvnitř si okamžitě všimnu velikého balíku opatřeného stužkou, na protějším sedadle. Copak to asi je? Zvědavě to rozbaluji. No páni! Strhám balící papír a z krabice vytáhnu něco, co je pro mě v této chvíli opravdu cenný dárek. Upilovaná brokovnice. A k ní šest nábojů. Není to moc, ale lepší než nic.
Jakmile vezmu zbraň do ruky, zaslechnu zvenčí odporné funění. Co to je? Vykouknu z vozu a u schodů nahoru, vidím ležet cosi masitého. Jezdím po tom kuželem světla. Jedná se o tělo jakési hnusné bytosti. Odporně otylé, oteklé a smradlavé. Nemá to ani obličej, zato to strašně páchne. Fuj! A ty hnusné končetiny…
Vzpomínám si na thriller Sedm, kde hrál Brad Pitt a Morgan Freeman. První oběť tamního psychopata, onen nehorázně tlustý muž, vypadal stejně jako tohle monstrum. Jenže tam se jednalo o člověka, kdežto tady…
Pokud chci nahoru, musím přes něj přejít. Zatím nejeví známky pohybu. A vzhledem k jeho tloušťce, možná nebude moc rychlý. Jinak vyzkouším svou brokovnici. Ale já s tím ani neumím zacházet…
Když vyjdu z vagonu, monstrum sice stále leží, ale už se mu nadzvedává břicho a začíná funět. S namířenou brokovnicí se k němu opatrně přibližuji. Rozeznávám jeho strupovitou pokožku, rozvlněnou záhyby tuku. Je to nechutně tlusté!
Když ho obcházím a skoro vstupuji na schody, cosi zahuhlá a začne se ztěžka zvedat na krátké vratké nohy. Zdá se neuvěřitelné, že něco takového ty nožky udrží. Pomalu se obrací mým směrem a pozvedá jednu oteklou ruku. Kašlu na to!

ddfs

Řítím se po schodech nahoru a doufám, že je ta věc tak neohrabaná, že nedokáže vylézt za mnou. Vyběhnu na odpočívadlo a ohlédnu se. Nepronásleduje mě. Nic tam není. Otočím se zpět a zaječím leknutím. Hned před obličejem se mi scvakne rozpůlená tlama jednoho z těch psů. Pažbou brokovnice mu uštědřím pořádnou ránu do hlavy, až s kňučením odskočí. Jenže to už se z vedlejší chodby ženou tři další!
Běžím jedinou volnou cestou. Nevím, na které nástupiště mě dovede.V zádech smečku psů. S vytím a štěkáním se řítí za mnou. Nemá smysl bojovat, stačila bych možná jednou vypálit a roztrhali by mně.
Utíkám na nějaké nástupiště a z cedule zjišťuji, že je to druhá platforma na Hazel Street. Vřítím se tam a znovu křičím. Číhají tu další dva psi. Prokličkuji mezi nimi, jenže na něčem uklouznu, snažím se neztratit rovnováhu, ale nakonec spadnu do kolejiště. Těžce se sbírám na nohy. Z tunelu zazní troubení.
Psi skočí za mnou. Troubení se ozve znovu, tentokrát mnohem blíže. Jede metro, musím pryč! Hodím brokovnici na nástupiště a začnu se škrábat nahoru. Přitom nakopnu jednoho dotěrného psa. V ústí tunelu se objeví světla. Rychle!
Vylezu na okraj nástupiště a odkulím se co nejdál. V tu chvíli asi dva metry ode mě prosviští vlak. Pod ním to mlaskavě křupne. Pejsci přišli o svačinu, teď budou po celých kolejích.
Vlak se skřípotem zabrzdí a zastaví. Pak se v zadní části otevřou jedny dveře. Nikdo v něm není. Snad mě doveze domů… Každopádně je to cesta z tohoto nádraží hrůzy…
Pospíchám k otevřeným dveřím a podezíravě si vlak prohlížím. Seberu ze země brokovnici a jsem připravená vystřelit na cokoli, co se pohne. Vagony asi dlouho nikdo nemyl, jsou zaprášené a zašlé. Procházím dveřmi a rozhlédnu se. Sedadla také nezáří čistotou. Povalují se tu útržky novin, jakási láhev a utržená tyč na držení.
V tu chvíli se dveře zavřou a vlak se začne rozjíždět. Jen na ně bezmocně zabuším a matné světlo stanice, vystřídá temnota tunelu.
Zkusím jít až k řidiči. Zeptat se, kam to vlastně jede. Vlak jede dost rychle, vůz se chvěje a zvenčí je slyšet skřípání kol na kolejnicích. Světlo poblikává. Přecházím k protějším dveřím do dalšího vagonu a občas se musím přidržet některé z tyčí. Dveře jdou snadno otevřít a v dalším voze je téměř tma. Ale ne prázdno. Je tu jeden cestující. Jenže ne člověk, ale ten sténavý dlouhooký neřád! Už si mě všiml a ťape ke mně.
Pozvednu brokovnici a zkusím spoušť. Málem mi to utrhne ruce. Zjišťuji, že broky zasáhly všechno, jen ne monstrum. Zkusím to znovu, tentokrát zbraň držím pevněji. Teď se trefím. Monstrum síla broků srazí na záda a tam se chvíli zmítá. Nebudu plýtvat broky. Z kapsy na vestě vezmu pistoli a s nesmírným potěšením netvora dorazím…nedorazím. Zapomněla jsem, že nemám náboje. Tak mu pažbou brokovnice rozbiji lebku.
Kde se ve mně vzala taková krutost? Asi reakce na všechny ty události. Nebo ne…?
Pokračuji vagonem dál a procházím dveřmi do dalšího. Ten se zdá prázdný. Pak mě napadne, že bych mohla důkladněji prohledat ten předchozí, mohla bych objevit něco užitečného. Netuším sice co, ale co kdyby…
Vracím se zpět ke dveřím do prvního vozu a když je otevřu, málem mě to stojí život. Minulý vagon se někam ztratil. Málem jsem spadla na koleje! Je tohle možné? Že by se nějak odpojil? Ani ten vlak není v pořádku. Nehodlám nad tím přemýšlet a vracím se zpět. Překročím mrtvé monstrum a očekávám, co mě čeká v dalším vagonu. A to koukám! Na podlaze svítí zase ten kruhový symbol. Je mi čím dál víc povědomý. Jako kdybych si začínala vzpomínat. Také by mě zajímalo, kdo to tu namaloval.


Kde to jsem?

10. dubna 2011 v 12:05 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Co je tohle za místo? Je tu tma a vzduchem se převalují malé mlžné obláčky. Zvuk mých kroků se odráží od kovové země. Místy ji narušují otvory do černé temnoty, překryté rezatým pletivem. Rez pokrývá i zemi, spolu s kalužemi rudé tekutiny. Je to snad krev? Okolo mě svítí několik kulatých lamp, z jejich světla, které jen nesměle rozráží tmu, poznávám, že se jedná o lunapark. Za mnou se nachází vstupní brána. Nepamatuji si, že bych jí prošla.
Hrobové ticho mi trhá uši. Zařezává se mi do mysli i mrazivě pálí v kostech. Cítím hrozné zlo. Na nedaleké lavičce se nachází děsivá věc. Sedí na ní mrtvý maskot lunaparku. Kdosi v kostýmu růžového zajíce. Jenže zajíc má krev pod krkem a na ústech. Jako podříznutý. Line se z něho hrozný zápach, zvedá se mi z něj žaludek. Nebudu se přibližovat.
O kus dál leží další. Kdo tohle mohl spáchat… Celé tohle místo je odporné. Ale povědomé, něco napovídá. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla.
,,Kde to jsem?" zazní můj roztřesený hlas mrtvým tichem. Pak si uvědomím, že v pravé ruce svírám svůj vystřelovací nůž. Kdy jsem ho vytáhla z kapsy?
Obracím se zpět k bráně. Chci ven! Pryč z tohoto hrozného místa! Vidím mrtvou temnotu i za bránou. Vrata nejdou otevřít. Nemají zámek, jen mříž… Přelézt nejde, na jejím vrcholu je zděný strop brány. Dveře od pokladen zazděné. Není odsud úniku. Alespoň ne hlavním vchodem.
Zamířím tedy zpět, k velkým špinavým vratům. Když je otevřu, vidím že mě přivedly na náměstíčko, kde se nachází různé obchody. Suvenýry, rychlé občerstvení, toalety a podobně.
Zde je atmosféra snad ještě odpornější. Páchne tu hniloba a všude je krev, rez a plíseň. Hnusná plechová zem, drátěné díry do propastí. Co to bylo?

gf

Mou pozornost upoutá zvuk. To ticho co tu vládlo, náhle zahnalo jakési zafrkání. Napínám zrak do tmy, odkud to znělo. Doprovází to dunění po kovové zemi, cosi přichází. Pomalu začínám couvat. Mám hrozný strach. Sevřu nůž pevněji v ruce. A pak se to vynoří ze tmy.
Může to měřit asi tři metry. Kráčí po tenkých nohou, namísto rukou má dvě tlusté válcovité končetiny, z jejichž konců vystřeluje ostré chapadlo. Končetiny jsou tak dlouhé, že je musí mít pozvednuté. Jsou delší než jeho nohy. Hlava také stojí za to. Nemá žádný obličej, tlamu asi tvoří cosi jako vyčnívající výrůstek, zakončený masitou polokoulí, která se neustále vrtí. Všechny tyto myšlenky mi zavíří hlavou během vteřiny. Už jsem to někde musela vidět… Je mi to povědomé!
Na tohle nůž nestačí! Pryč! Monstrum si mě všimlo a zrychlilo svůj neohrabaný krok. Zaječím a utíkám. Přelétnu náměstíčko a zastavím se u dřevěných vrat, vedoucích za jakousi záhadnou zeď. Obluda naštěstí není moc rychlá, tak zkusím otevřít a doslova za ně vlétnu. Z deště pod okap!
Sotva za sebou zavřu, místo spásy tu číhá něco jiného. Se štěkotem se na mě žene obrovský pes. Celý zafáčovaný ve špinavých obvazech a hlavu má rozpůlenou. Z jejích útrob zní chraplavé štěkání a je lemována zuby. O jejich smrtícím účinku nepochybuji.
Pes skočí a já napřáhnu nůž. Nabodne se na něj akorát krkem. Vystříkne krev. Začne sebou zběsile cukat a snaží se mě kousnout, nebo srazit na zem. Kopancem ho od sebe odrazím, nechám nůž nožem a prchám pryč.

pu

,,Co se to tu děje?" křičím se slzami v očích. Na můj křik odpoví cosi jako bzučení, nebo zvuk rozbrusky. A to je zase co?!
Ze stínů sem po dlouhých tenkých nohách spěchá bytost, podobná hmyzu. Její tělo se mezi nohami točí a vydává ten nervy drásající zvuk. Má to dvě hlavy, nápadně připomínající lidské! Nezdravou hnědou barvu, podobnou jako ta krev okolo. Na tohle by ani nůž nestačil! Je to stejně vysoké jako tamten obr, před kterým jsem utekla.
Zahnu doleva a utíkám k horské dráze. Monstrum za mnou. Hbitě vybíhám schody až ke strojovně. Příšera mě nepronásleduje. Buď mě ztratila ze svých smyslů, nebo kdoví co. Zkusím zmizet po kolejích a někde kde to bude nízké, seskočit…
Opatrně vkročím na trať. Je poškozená, ale nehrozí že bych propadla. Ze spodní strany je zakryta rezatým pletivem. Opatrně jdu dál a rozhlížím se po ztemnělém zábavním parku. Některé atrakce fungují, dokonce je z nich slyšet i hudba. Nikde však ani živáčka, když nepočítám příšery. Jak je to dlouhé? Už jdu několik minut a pořád žádný náznak snížení. Snad už se nevracím zpět k nástupišti…
Co to bylo? Z dáli slyším dunění. Přibližuje se. Železné dunění. Dráha se chvěje. A pak mi to dojde. Řítí se sem vlak! Na nástupišti žádný nebyl a dráha za ním byla zničena! Kde se to tu vzalo? Už je za poslední zatáčkou! Nemůžu nikde seskočit, je to strašně vysoko. Lomoz se přiblíží. Ohlédnu se a spatřím vozík s rozsvícenými světly, poskakující na kolejích. Nemilosrdně se ohromnou rychlostí žene vpřed.
,,Nééé!"
Otevírám oči. Co to… kde to jsem? Je mi horko. Zvednu hlavu a zjišťuji, že sedím u stolu v Happy Burgeru a mám ještě slepené oči spánkem. Díky bohu… Jen se mi to zdálo!
Nemůžu se stále rozkoukat a mhouřím oči před svitem zapadajícího slunce, který rudě ozařuje prostor restaurace. Zvenčí slyším hukot aut, projíždějících okolo.

lk

,,Byla to noční můra," řeknu si pro sebe a snažím se odplavit zbytky hnusného snu. Cinkání talířů, sklenic a příborů, ani nevnímám. Dostatečně se vzpamatuji a zvedám od stolu. Je čas jít. Na krku se mi zahoupe můj medailón. Je od táty. Uvnitř je jakýsi červený kamínek. Nevím k čemu to, ale táta říkal, že až přijde ta chvíle kdy se bude hodit, poznám to…
Vycházím z Happy Burgeru a mířím k telefonním automatům, musím zavolat tátovi. Nějak se mi stýská. Letmo si všimnu postaršího muže v dlouhém kabátě a klobouku. Dorazím k telefonům, zvednu sluchátko, hodím několik mincí a vytáčím číslo domů. Vyzvání, vyzvání…tati zvedni to!
,,Haló?"
,,Ahoj tati, to jsem já," říkám radostně. ,,Bohužel neměli to jak jsi chtěl."
,,To nevadí, kdy dorazíš?"
,,Už půjdu, měla jsem podivný sen."
Táta chvíli mlčí. ,,Jaký sen?"
,,Pak ti to budu vyprávět. Zatím ahoj, mám tě ráda!"
,,Ahoj."
Proč se otec tak zarazil, když jsem mu řekla o snu? Možná je mu divné, že jsem tu usnula. Samo o sobě je to zvláštní. Takto jsem nikdy nikde neusnula.
Ten vousatý muž v klobouku a kabátě stojí opodál a stále mě pozoruje. Co to je za blázna? Čekal až dotelefonuji? Ukáži na telefon a naznačím, že je volno. Jen zavrtí hlavou.
Zamířím k toaletám. Vykročí za mnou. Mám toho dost a otočím se: ,,Vy mě sledujete? Mám začít křičet?"
Zavrtí hlavou a snaží se mě gesty uklidnit. Pak praví: ,,Jmenuji se Douglas Cartland. Jsem detektiv."
,,Detektiv? Vážně?" vykulím se s ironickým údivem. ,,Těšilo mě."
,,Heather!" volá za mnou. ,,Můžeš mi věnovat hodinu, ne půl hodiny svého času? Někdo by s tebou rád mluvil!"
,,Otec mi říkal, že nemám mluvit s cizími lidmi!"
,,Prý to nějak souvisí s tvým narozením…"
Dojdu k záchodům. ,,Nemám zájem! Jdete snad za mnou?"
,,Počkám tady," řekne.
Vejdu na toaletu a zabouchnu za sebou. Nějaký úchyl… Starému kocourovi se zachtělo mladého masíčka… Nech si zajít chuť! Co teď? Bude tam, dokud nevyjdu. Rozhlédnu se. Nachází se tu několik kabinek, zvenčí dopadá červené světlo zapadajícího slunce. Pak se podívám na zrcadlo. Zničehonic mě začne bolet hlava… Odvrátím se. Bolest přešla. Když se podívám znovu, zase bolí. Nemám ráda zrcadla. Mám při nich pocit, že na mě hledí někdo úplně jiný. Necítím se z toho dobře.
Z rozmaru zaťukám na dveře jedné kabinky. Kdosi klepáním odpoví. Jé, on tam někdo je! Nebylo to zrovna zdvořilé. Mohla bych počkat, až vyjde a jít s ní ven. Pak by snad ten chlap odprejsknul. Ale vypadalo by to trapně! Nejsem malá holka!
Pak si všimnu pootevřeného okénka. Že bych jako ve filmu zmizela tudy? Zkusím ho otevřít. Jde odsunout. Vytáhnu se k němu a protáhnu ven. Seskakuji do uzounké uličky. Z druhé strany je uzavřena vysokým dřevěným plotem. To bych asi nepřelezla… Moc vysoká nejsem.
Zkusím najít jinou cestu. Jdu dlouhou uličkou, až dojdu k jakýmsi dveřím pro zaměstnance. V nejhorším mi někdo vynadá. Hlavně se ztratím tomu detektivovi! Dveře za mnou zapadnou a já stojím v jakési chodbě, místy lemované šatními skříňkami. Pokračuji chodbou až dorazím ke křižovatce. Po pravé straně vidím několik dveří, pak to zatáčí. Nalevo končí vraty. Spíše ta vrata povedou někam do veřejnějších prostor.
A taky ano. Vyjdu do malého úseku, kde je asi šest obchodů. Ale nikde ani živáčka. To už je zavřeno? Některé rolety jsou stažené. Ale zavírací doba ještě určitě nenastala. Jeden krám s oblečením má pootevřené dveře. Třeba tam někdo je.
Protáhnu se dovnitř a zrak mi spočine na pistoli, ležící na zemi přede mnou. Kde se to tu vzalo? To nevypadá jako maketa. A ty nábojnice také ne. Opatrně ji vezmu do ruky. Ne, je vážně skutečná!
Pak letmo pohlédnu doleva. A strnu. Leží tam zakrvácené tělo, zohavené k nepoznání. Nad ním se tyčí to třímetrové monstrum, jak se mi o něm zdálo. Svou ,,tlamou" ohryzává obličej své oběti, doprovází to hnusným mlaskáním. Pak si mě všimne a ztěžka napřímí. Zamíří ke mně.
Roztřeseně namířím pistoli na jeho hlavu. ,,Zůstaň tam! Vůbec se ke mně nepřibližuj!"
Monstrum se neotáčí a stále jde ke mně. Vyděšeně vykřiknu a mačkám spoušť. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… a cvaká to naprázdno. V marné naději ještě třikrát zmáčknu spoušť, ale další výstřel nevyjde. Když už si myslím, že je se mnou konec, obluda sebou zaškube, zapotácí a ztěžka padá na zem. Tam se ještě chvíli cuká v křečích a s podivným zvukem, vycházejícím z jejích ,,úst" znehybní.

dfa

,,Co je to za věc?!" zeptám se sama sebe. Copak ještě spím? Přejdu k mrtvému tělu. Není žádné pomoci. Je napůl sežrané. Chce se mi z toho zvracet. Nikdy jsem neviděla podobné zvíře, tak co to k čertu je? Hlavně že je to mrtvé!
Prohledám krám a pod pultem objevím náboje. Není to jen ve filmech, že jsou zbraně pod pultem! Jestli tu je těch potvor víc, budou se náboje hodit. Sice s tím skoro neumím, ale asi se budu muset rychle učit.
Vrátím se ven a se znechucením zjišťuji, že další krámy jsou zavřené a úsek také. Není z něj úniku. Napadne mě zkusit zadní vchod v krámu. Vrátím se tam, opatrně obejdu mrtvou příšeru a zkusím otevřít dveře dozadu. Jestli to je zamčené…
Nebylo. Octnu se v chodbě pro doplňování zboží. Ústí sem i jiné obchody. Hlavně se tudy dostanu do haly! Spěchám chodbou, když zaslechnu cosi jako sténání. Co je zase tohle? Je tam někdo zraněný? Za záhybem uvidím zdroj těch zvuků. Není to člověk, je to bytost vysoká asi metr a půl, kráčí po dvou nohách, nemá ruce a hlava vypadá jako válec, zakončený buďto okem, nebo tlamou. Nerozpoznám co z těch dvou možností to vlastně je. S ťapáním jde ke mně. Už nesténá. Rozbíhá se. Sice se klepu strachy, ale nebudí takovou hrůzu jako ten obr. Chytnu už nabitou pistoli oběma rukama a střílím. Pořádně to cuká. Mám co dělat, abych se trefila. Monstrum lehne na záda a svíjí se v krvavé louži. Běžím k němu a vztekle na něj dupu. Je škoda dalších nábojů!
,,Chcípni!" křičím a ani netuším, kde se ve mně vzala taková zuřivost. Obluda se ožene svou válcovitou hlavou a porazí mně. Sice je polomrtvá, ale ještě se snaží mě zalehnout. Pistoli jsem upustila a nedosáhnu na ni. Loktem si netvora držím od těla a šátrám kapse po vystřelováku. Vytáhnu ho a čepel už zajíždí obludě do hlavy. Zběsile bodám a nepřestanu, dokud opravdu nezemře. Jsem zašpiněná od její krve. A páchne! Fuj!
Sbírám se ze země a třu naražený bok. Seberu svou pistoli a utíkám ke konci chodby, kde jsou prosklená vrata do haly. Když jimi proběhnu, zase se divím. Jak to, že nejsem v přízemí a hlavní hale? Co dělám v patře? A proč je střed haly uzavřen? Díky tomu není do přízemí ani vidět. Tak to je záhada…
Mručení a huhlání mě vytrhne z přemýšlení. A safra! Prochází se tu dva obři! Ještě si mě nevšimli. Sice mám zbraň, ale bojovat s oběma najednou? Při pohledu na jejich dlouhatánské ruce s ostrým chapadlem, je jasné, kdo by měl navrch. Podél zdi se plížím ke vchodu nejbližšího krámu.
Pořád o mně neví. Asi nemají moc jemné smysly. A inteligence nulová. Krůčky se přesunu až k obchodu a modlím se, aby nebylo zamčeno. Sahám po klice, dveře otevírám a zapadnu dovnitř. Skrze sklo vidím příšeráky, kterak pokračují ve své obchůzce a vůbec nic netuší.
Podívám se, kde se vlastně nacházím. Knihkupectví. Už jsem tu párkrát byla, koupila několik pěkných knížek. Kromě mě, tu nikdo další není. Mohla bych zatelefonovat…
Pospíchám k pultu a s nadějí zvedám sluchátko. Můžu si mačkat jak chci, telefon je hluchý!
,,Sakra! Copak se tu všechno zbláznilo?! Liduprázdno, žádná cesta ven, příšery…" Pak si všimnu dveří do zázemí. Snad mě dovedou do další chodby kde bude i východ! Mohla bych jít zpět stejnou cestou, ale když si vzpomenu na všechny ty zrůdy které ji naplňují, zkusím to nejprve tady.

er

Otevřu je a téměř se leknu! V chodbě kdosi stojí. Je to člověk. Bledá, se světlými vlasy dlouhými až po ramena, v černém hábitu oděná žena. Nevypadá znepokojeně. Ba až vyrovnaně. To je fuk, konečně někdo!
,,Hej, co se to tu děje? Co je to za příšery?" utíkám k ní.
,,Přišly, aby viděly znovuzrození Ráje, zničeného lidstvem," klidně odpoví.
,,O čem to mluvíte?"
,,Ty nevíš? Tvá síla je zapotřebí."
,,Nevím o čem mluvíte!"
,,Mé jméno, je Claudia," rukama udělá obřadné gesto.
,,No a co?" opakuji stejným gestem.
,,Musíš si vzpomenout. Vzpomenout na mě i své pravé já. A na Bohyni."
Mám toho dost: ,,Takže Claudie, byla jste to vy, kdo tohle všechno způsobil?"
,,Byla to ruka Boží…" tajemně se usměje a obrací se. V tu chvíli mě extrémně rozbolí hlava. Duní mi v ní, píská a hučí. Je to k zešílení! Chytám se za ni a klesám na zem.
,,Počkejte!"
Žena nereaguje a mizí za rohem chodby. Já klečím a asi umřu bolestí. Zničehonic to ustane. Neřeším proč a spěchám směrem za ní. Chodba po chvilce skončí a po obou stranách je asi patero dveří. Copak já vím, kam zapadla? Stejnak je blázen!
Nechám to plavat, mířím k výtahu. Ten mě doveze do přízemí. Přivolám ho, dveře se otevřou a vejdu dovnitř. Ihned za mnou zapadnou a výtah se rozjede navzdory tomu, že jsem nic nezmáčkla. A ani nemohu. Chybí tu ovládací panel… Co zase tohle znamená?
Výtah jede dlouho. Očividně do přízemí nejedu. Když už se mi jízda zdá nekonečná, náhle zastaví a otevře se. Před sebou vidím tmu. Světlo z výtahu osvětluje pouze kousek země. Tvoří ji zašlé bílé dlaždičky. Ze tmy před sebou slyším nějaký zvuk. Bojím se, ale jdu k tomu. Něco tam cvaká. Přes tu tmu nevidím. Když jsem téměř u zdroje, nade mnou se rozsvítí světlo. S výkřikem uskočím zpět. Přede mnou je rezaté pletivo a na něj nalepeno cosi, co vypadá jako rudé oko. Je součástí veliké ohavné bytosti, tetelící se za pletivem. Couvám zpět k výtahu. Když jsem téměř u něj, zavřou se dveře a shora sjede mříž. Nemůžu zpět.
V podlaze cosi zarachotí a sjíždím dolů. Podlaha je jakýsi výtah a okolní výhled z této ,,šachty", stojí za to. Je plný krvavých zdí, zašlých bílých nemocničních dlaždiček,rezatých železných konstrukcí, strachu a oblud. Tyto jsou jiné, než ty se kterými jsem se setkala. Mají tělo humanoida a jako kdyby měly i jakousi zástěru pod kolena, k černým botám. S tím to končí. Hlava hladká, žádný obličej, oči, nos, ústa ani vlasy, jen masitá koule. Ruce na pohled lidské. Ale jejich pohyby… Hrozně vrtí hlavou. Některé se drží traverz a já cítím jejich pohled. Projíždím kolem velikého ventilátoru, za kterým se vrtí další takováto bytost.
Mám hrozný strach, po tvářích mi tečou slzy. Tati, pomoz mi…
,,Tohle musí být zlý sen. Ale kdy se probudím?!" zoufám plačtivě.

ys

Když konečně dojedu dolů a výtah se otevře, mé zoufalství se ještě prohloubí. Stojím v tmavé, téměř neosvětlené chodbě, plesnivé, zašlé a místy opadané zdi. Podlaha z nechutných, neuvěřitelně špinavých nemocničních dlaždic. Jsem pořád v nákupním centru? Musím být, kde jinde by to bylo? Pomalu, krůček po krůčku, jdu vpřed a snažím se ignorovat různé zvuky. Procházím kolem jedněch skutečně odpuzujících dveří, zpoza nichž se zničehonic ozve zoufalé zavytí, asi jako když trpí zatracené duše v pekelném ohni. Je plné bolesti. Leknutím odskočím a co nejrychleji se vzdaluji od dveří. Každou vteřinu čekám, že se rozletí a něco hrozného mi skočí na záda. Jakmile se od nich vzdálím, vytí ztichne.
Rozhodnu se veškeré dveře ignorovat a raději držet hlavní chodby. Sakra, kudy se dostanu ven??? Tohle je šílené! Co jsem provedla tak strašného, že si tohle zasloužím? Zároveň však mám pocit, že mi to není úplně neznámé. Něco co jsem už dávno… Hrozně mě rozbolí hlava, když se na to snažím myslet.
Na křižovatce mířím pořád rovně a chodba míří doprava. Na jejím konci vidím dvoje vrata. Bliká nad nimi rozbitá zářivka, díky níž vidím, co se tam nachází. A z toho radost nemám. Před vraty nalevo, leží velký kus masa a ten požírají dva ohavní psi. Jsou stejní jako v mém snu. Rozpůlené hlavy, po těle obvazy. Jsou tak zaměstnáni hostinou, že si mě zatím nevšimli. Pokud se nepletu, tak vrata přímo naproti mně, by měla vést do jednoho úseku s obchody. Jenže to musím kolem těch příšerných psů.
Přitisknu se na zeď a snažím se nemyslet na to, jak moc je hnusná. Obezřetně je sleduji a doufám, že dají přednost masu přede mnou. Pistoli mám připravenou. Příliš pozdě si všimnu, že jsem se odplížila ke dveřím a ty pod mými zády povolí. Jako pytel brambor vpadnu do jakési místnosti, akorát na zadek. První co mě napadá, je to, aby ten hluk psy neupozornil. Rychle vstanu a ignorujíc bolest, potichu zavírám dveře. Pak se ohlédnu po malé místnosti.
Docela zdemolovaná, u zdi vedle dveří je otlučená knihovna, svazky v ní plesnivé. A také tu je postel. Leží na ní noviny a je celá od krve. Někoho tu zabili? Je tu kromě té Claudie, ještě někdo? Aniž bych je brala do ruky, pohlédnu na noviny a vidím, že mají dnešní datum. Na zdi si všimnu červeně namalovaného kulatého symbolu. Tvoří jej dva soustředné kruhy, mezera mezi nimi je vyplněna podivnými runami. Uprostřed toho všeho jsou namalované tři kruhy, tvořící trojúhelník. Po jejich stranách je vždy jedna runa.
Ten symbol…Už jsem ho viděla. Mám dojem, že ho znám. Kde se to tu vzalo? Když se snažím rozpomenout, zase rozbolí hlava. Nemá to smysl, musím jít pryč.
Opatrně vykouknu na chodbu, ale psi už tam nejsou. Není je nikde vidět, ani slyšet. Chvíli počkám, ale nic se neděje. Vykročím tedy opatrně na chodbu. Zvuky ustaly je tu tajemné ticho. Ani mi to nevadí, to bouchání, vrčení, křik a vytí, mi dobře nedělaly.
U vrat se podívám na ohlodaný kus masa, ale nepoznám, z čeho pochází. Snad není lidské. I když na tomto místě…
Vrata nejsou zamčená a já se ocitnu v úseku s obchody, totožném jako ten, ve kterém jsem byla, než se to tu zbláznilo. Naproti je pootevřený obchod. Ostražitě k němu jdu a nahlédnu dovnitř.
,,A ty vole!" neudržím se.
To je ten samý krám, kde jsem zabila tu velikou příšeru! Sice tu její tělo není, ani mrtvola toho člověka, ale krám je naprosto shodný. I nábojnice tu leží. Předtím vypadal normálně. Jenže teď jako zbytek centra, špinavý, zašlý a plesnivý. Nevypadá to tu hezky, padám odsud.
Přes další krámy je přetažená železná roleta, nebo mají zazděné, či zatlučené vchody. Zamířím tedy do ulice vedoucí kolem telefonů do dalších prostor a tam bych se měla dostat do haly. Z telefonů nic nezbylo. Místo kde byly zavěšeny, je celé rozmlácené a automaty chybí. Asi někdo nebyl spokojený s telefonními službami…


Zbraně

9. dubna 2011 v 18:22 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody

Nůž

Jediná zbraň, kterou máte úplně od začátku - je celkem rychlá, ale absolutně slabá, takže jí raději nechte v kapse. Heather má sice svůj nůž ráda, ale vám se bude hodit jen do té chvíle, než najdete pistoli a trubku.

Železná trubka

Tuhle krasavici najdete na začátku v temné verzi obchoďáku. Přes jeden metr dlouhá železná trubka si poradí se všemi druhy nepřátel a protože nábojů moc není, budete ji používat častěji než pistoli. Můžete použít tři druhy úderů. Normální máchání ze strany na stranu, rozmáchnutí se ze shora (stisknout a držet tlačítko pro útok) a bodnutí (držte tlačítko pro útok a šipku dopředu). Rozmáchnutí se ze shora je dobré, pokud nepřítel leží na zemi.

Maul

Tohle drsně vypadající monstrum naleznete ve stokách. Jedná se o velkou železnou ostnatou kouli připevněnou na železné tyči. Naneštěstí je hrozně těžké a jelikož Heather je zástupce něžného pohlaví, a nepatří k anomáliím typu Riplayová, tak se s tímhle moc rychle ohánět nebudete. Pokud jej ale budete chtít použít tak se snažte vždy zasáhnout cíl ostnatou koulí, protože jinak bude poškození mnohem menší. Maul je možné docela dobře použít proti tlusťochovi, který leží na zemi. Úderem ze shora ho několikrát udeřte a bude po něm.

Katana

Absolutně nejlepší zbraň pro souboj tělo na tělo. Najdete jí v umělecké galerii v kancelářské budově. Mezi její nejsilnější útoky patří probodnutí. Pokud se s katanou naučíte, nebudete potřebovat žádnou střelnou zbraň. Také dobrý tip je nechat Heather udělat sérii tří úderů do strany (které můžou zranit i více protivníků stojících u sebe), pak vteřinu počkat a hned znovu zaútočit dalším úderem.

Stun Gun

Tohle dal Hather její otec "pro každý případ", ale Heather to většinou nechávala doma ve své ložnici. Aby jste vůbec mohli tuhle věc použít musíte mít baterie, kterých ve hře moc není a ještě navíc stát velice blízko nepříteli. Moc účinný ale stejně není, přirovnal bych to nejspíš k noži jen s tím rozdílem, že se oběť nemůže chvíli hýbat. Nechte si raději zajít chuť, protože tohle je naprosto zbytečné.

Handgun

Asi nejpoužitelnější zbraň ve hře. Náboje najdete na mnoha místech, účinnost také není k zahození a hlavně má slušný dostřel. Také se můžete během střelby hýbat, což vám dává možnost trochu taktizovat a nečekat na jednom místě až si pro vás přijdou. Zásobník na deset nábojů vám bude určitě stačit.

Shotgun

Brokovnice nejspíš nesmí v žádné hře chybět a tak ji máme i tady. Pro brokovnici platí stejné pravidla jako ve všech jiných hrách. Na blízko je smrtící na větší vzdálenost zasáhne více nepřátel najednou. Doporučuji si jí nechat na těžší souboje a zbytečně neplýtvat jejími náboji, protože jich ve hře moc nenajdete.

SMG

Zástupce automatických zbraní, který spotřebuje veškerou munici dřív než řeknete "došla mi munice". I tak je však velice silný a zvlášť na těžší nepřátelé, kteří jen tak nepadnou. Pokud střílíte tak se nemůžete hýbat, takže proti většímu houfu nepřátel tuhle zbraň raději nepoužívejte.

Church

9. dubna 2011 v 18:19 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Po krátké rozmluvě s Claudií se vydejte k oltáři a seberte z něho první tarotovou kartu EYE OF NIGHT. Pak projděte dveřmi, kterými odešla Claudie. Z nástěnky seberte mapu a vstupte do zpovědnice. Pokud hrajete hru poprvé, je úplně jedno jak odpovíte, pokud hrajete hru znovu, bude mít vaše odpověď vliv na konec hry. Pokračujte chodbou dál a přes místnost kde najdete zamlžené monstrum, které oběhněte, vstupte do chodby. Na konci si dejte pozor na dva ležící tlusťochy. Za pravými dveřmi se nachází ložnice. Tady seberte kazetu a nějaké náboje. Pak pokračujte dalšími dveřmi, přes dlouhou chodbu do další chodby. Jděte nejprve do dveří úplně na konci, obrazu uprostřed si zatím nevšímejte. Vstoupíte do jakési kaple, kde na zemi najdete saveponit symbol. Všimněte si také obrazů, obzvláště toho, na kterém jste vy. Pak se vraťte zpět k obrazu na chodbě, za kterým jsou dveře dál. Chodbou projděte do centrální části kostela. Po ochozu se dostaňte až do knihovny. Tady na vás bude čekat Vincent a ukáže se, že to možná není nepřítel. Dá vám knihu, která podrobněji vysvětluje sílu symbolu, který jste získali po zabití Leonarda. Nezapomeňte sebrat ze stolu druhou kartu MOON. Pak se vraťte zpět a výtahem sjeďte o patro níže. Tady zamiřte nejprve doprava do malých dveří. Pokud se vám stane, že vidíte jen bílou obrazovku, snažte se orientovat podle mapy. Zamiřte na druhý konec chodby do márnice. Tady krom nábojů najdete třetí tarotovou kartu HANGED MAN. Cestou zpět se ještě můžete zastavit v ložnici, která velice připomíná tu, ve které jste nechali svého otce. Ale krom baterií do paralyzéru tu nic není. Projděte po ochozu do posledních dveří. Tady pobijte několik nepřátel a pokračujte dál. Vstupte do prvních dveří po vaší levici a přes prázdnou místnost do slepé chodby. V půlce chodby se vám ukáží dětské stopy vedoucí do zdi. Za zdí je chodba vedoucí do malé místnosti. Tam seberte kartu FOOL a lékárnu. Najdete tu také nějaké zápisníky, které vám přiblíží vaši minulost. Vraťte se přes prázdnou místnost zpět do chodby a pokračujte dál vlevo. Chodba vás zavede až do dětského pokoje. Tady seberte ze zdi klíč a vraťte se úplně na začátek, přes místnost se zamlženým monstrem až ke dveřím, které byly zamčené. Pomocí klíče je můžete nyní otevřít. Chodbou projděte k prvním dveřím, do kterých také vstupte. Prozkoumejte některé lavice a vyjděte ven druhými dveřmi. Tím jste si ušetřili jeden souboj. Na konci chodby najdete dvoje dveře naproti sobě. V jedné místnosti se nachází poslední karta HIGH PRIESTESS. V té druhé magnetofon, ve kterém si můžete pustit nalezenou kazetu. Pak se vraťte zpět do dětského pokoje, kde jste našli klíč. Na dveřích vás čeká poslední hádanka. Vaším úkolem je umístit karty do správné kombinace. Jako nápověda vám k tomu poslouží skicák na posteli. Každá karta má také nějaké číslo.
FOOLXXXMOON
EasyXXXEYEXXX
MANXXXPRIESTESS
EYEXXXMOON
NormalPRIESTESSXXXFOOL
XXXMANXXX
PRIESTESSEYEXXX
HardXXXFOOLMOON
MANXXXXXX
Cesta dál se otevře a vy můžete konečně stanout tváří v tvář Claudii. Počkejte co se stane a až se budete moci hýbat, použijte váš přívěsek. Pak následujte Claudii do díry a připravte se na finální souboj. Všimněte si půlkruhů na zemi. Ty značí její dosah. Vytáhněte pistoli a začněte to do ní sypat. Nezapomeňte se pořád pohybovat do stran, aby vás neusmažila ohněm. Jakmile jí několikrát trefíte, padne na kolena a to je dobrá chvíle pro vytáhnutí brokovnice nebo samopalu a pěkně zblízka to do ní naprat. Tohle se bude několikrát opakovat až pak spadne na zem a už se nezvedne. To se už její životní síly blíží ke konci. Proto se nebojte a dorazte jí. Čeká na vás poslední animace, po které si můžete konečně odpočinout. Ale určitě si SH 3 zahrajte ještě jednou protože se jinak připravíte o mnoho nového…

Konec ?

Konce hry jsou možné tři, pokud hrajete poprvé, čeká vás klasický konec, pokud hrajete podruhé a zabili jste více jak 100 nepřátel a ještě jste utrpěli dost zranění a nakonec odpustili ženě ve zpovědnici, čeká vás druhý konec. Třetí konec se odehrává trochu jinde a aktivujete ho jen tak, že budete používat pouze Heather Beam a zabijete s ním více jak 30 nepřátel. Pak až se vrátíte domů, dočkáte se třetího konce. Dalším zpestřením jsou nové zbraně a kostýmy. Tady je krátký seznam jak a kde je získat.

Samopal s neomezeným střelivem

Ten získáte jedině, když bohyni dorazíte zbraní na blízko. To znamená, že jakmile padne na kolena a bude pouze na zemi, vytáhněte katanu, maul nebo něco takového a snažte se jí zabít tímto způsobem. Jednoduché to nebude, ale ta odměna stojí za to. Samopal pak bude ležet na sudech, hned na začátku hry, kdy vylezete z dámských záchodků.

Heather beam

Světelný meč, který by vám záviděl i Darth Vader. Tenhle kousek získáte, když během hry usmrtíte více nepřátel zbraněmi nablízko. Což by neměl být problém, protože nábojů není ve hře tolik a tak asi každý raději umlátil monstrum mečem. Meč pak najdete v Obchodím domě ve dveřích na konci chodby, ve které je místnost se zapadlým klíčem.

Sexy beam

Vylepšený světelný meč získáte jedině, když dohrajete hru podruhé a obléknete si kostým zvaný Princess heart. Pak se z vás stane super bojovnice a získáte také některé nové údery mečem.

Flamethrower

Plamenomet. K jeho získání musíte udělat přesný opak k získání světelného meče. Tj. zabít více nepřátel pomocí střelných zbraní. Pak si ho můžete vyzvednout v pekárně, v obchodním domě.

Zlatá a stříbrná trubka

Ve stokách, tam co jste museli hodit fén do vody abyste zabili monstrum které hlídalo most, přistupte blíž k vodě a hoďte do ní svou starou trubku. Objeví se královna stok a bude vám pokládat pár otázek. Pokud nebude lhát, získáte tyto dvě nové trubky. Jsou sice k ničemu, ale určitě potěší mít vše.

Kostýmy

Zadáváním hesel v menu můžete získat nové kostýmy, aby Heather nevypadala pořád stejně. Některé hesla k jejich získání lze získat ve hře, jiná pouze na internetu či v oficiálních průvodcích. Některá hesla najdete zde:
  • HappyBirthDay
  • BlueRobbieWin
  • Shut_your_mouth
  • I_Love_You
  • SH3_Wrestlarn
  • LightToFuture

Lakeside Amusement Park

9. dubna 2011 v 18:15 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Pokud jste hráli předchozí díly, bude vědět, kde se nacházíte. Ze začátku musíte postupovat stejně jako v úplně prvním levelu hry. Projděte dveřmi, zabijte dvě monstra a vstupte do obchodu se suvenýry. Tady posbírejte náboje a léčení. Po chvíli uslyšíte nějaký divný zvuk, to v rohu spadl jeden z regálů. Objeví se tu první savepoint a v jedné z krabiček na zemi klíč od horské dráhy. Seberte klíč a vyjděte ven. Pokračujte dál až k malým dřevěným dveřím. Proběhněte rychle přes několik monster ke vstupu na horskou dráhu a pak po schodech až k jedné z řídících kabinek. Tu otevřete nalezeným klíčem a aktivujte spínač nalevo. Spusťte dráhu a vydejte se po kolejích. Za chvíli budete přerušeni další animací. Po jejím skončení pokračujte do strašidelného domu. Tady poslouchejte průvodce a pokračujte pořád kupředu. V jedné z místností vám cestu zatarasí visící mrtvola, tak se otočte a odejděte druhými dveřmi. V další chodbě se rozběhněte a rychle utíkejte na konec chodby a dveřmi dál. Tady se nezastavujte a pokračujte v běhu zase na konec chodby. Tam najdete dveře, které vás odsud dostanou. Tady narazíte na pár prostranství, kde nebude nic než monstra. Doporučuji je oběhnout. Proběhněte kolem kolotoče SWING ROCKET až k malému jevišti. Tady seberte z lavičky řetěz a z jeviště červenou botu. Vraťte se zpět ke kolotoči. Připevněte kus řetězu k zamčeným dveřím a druhý ke středu kolotoče. V budce seberte náboje a aktivujte kolotoč. Cesta dál je volná. Setkáte se s Douglasem. V další části parku prozkoumejte nejprve stánek vědmy, FORTUNE TELLER. Tady najdete hlavu panenky, Douglasův deník a možná nějaké to léčení. Pak zajděte do pohádkové boudy MARCHEN TRAVEL. Tady musíte Sněhurce dát do ruky hlavu panenky (lepší by bylo jablko, ale to tu není:-)) a popelce červený střevíc. Pak následujte koleje až ke dveřím do další části, kde projděte železnými dveřmi. Na zmrzlinářském voze seberte dvě baterie do paralyzéru a zápisník. Pak rychle proběhněte přes monstrum až ke kolotoči. Na lavičce před ním ještě seberte lékárničku, pokud jich nemáte dost. Jakmile se kolotoč spustí, máte jen něco času, abyste zabili všechny koně. Používejte katanu, vždy několik úderů ze shora a koník vydá poslední zařehtání a je po něm. Až všechny pobijete, připravte se na těžký souboj. Budete muset zbít čtyři reinkarnace Alessy. První bude útočit nožem. Tu v pohodě zabijete třeba katanou. Druhá na vás půjde s pistolí. Tu také zvládnete v pohodě katanou nebo pistolí. Třetí bude mít ocelovou trubku. Tu jsem osobně zabila třemi ranami z brokovnice. Stačí si jen počkat až se napřáhne a vystřelit. A poslední Alessa bude mít samopal. Schovejte se za některého koně a počkejte si až přijde blíže. Pak použijte buď brokovnici nebo katanu. Hlavně se nezapomeňte léčit. Po její smrti se kolotoč zastaví a vy můžete projít chodbou až do kostela.

Brookhaven Hospital (Dark Side)

9. dubna 2011 v 18:12 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Další změna prostředí. V místnosti S3 najdete nějaké náboje a savepoint. Pak pokračujte do EXAMINATION ROOM 4, tady uvidíte, jak krev pomalu odkapává do kyblíku. Tuhle místnost si zapamatujte, protože se sem budete muset vrátit. Zamiřte k výtahu a sjeďte do B3. Tady na vás čeká další hádanka, pouze na normal či hard.
  • Normal - všimněte si těl na postelích, postele mají čísla, ty čísla jsou klíčem k zámku. Stačí najít správnou kombinaci a dveře se otevřou.
  • Hard - Tady je to trochu těžší. Musíte projít složitou hádankou, ale výsledná čísla by měla být 9271, nebo tak nějak:-)
Za dveřmi seberte klíč. Výtahem vyjeďte do druhého patra a zajděte do WOMEN'S LOCKER ROOM. Tady seberte z koše plastikový pytel a mrkněte se do skříňky. Jděte do místnosti naproti MEN'S LOCKER ROOM. Tady uslyšíte zvonit telefon. Najdete ho v jedné ze skříněk. Pak se vraťte do EXAMINATION ROOM 4, kde použijte plastikový pytel na kapající krev a naplňte jej. Vraťte se zpět k výtahu a sjeďte do přízemí. Použijte Cremated key a vstupte do velké místnosti na jihu. Projděte až do lůžkového oddělení. V C1 seberte pár užitečných věciček a pak jděte na konec chodby do C4. Tady najdete savepoint a obětní oltář. Použijte krev v plastikovém pytli a sestupte po žebříku dolů. Tady vás čeká třetí boss fight. Leonard není tak těžký jako předchozí monstrum a mě podlehl za necelé tři minuty. Jakmile si stoupne, začněte do něj střílet pistolí. Pokud stojí, je totiž velice pomalý a tak jej můžete bez větších problémů zlikvidovat. Po jeho smrti získáte talisman. Pak vyjděte před nemocnici a zhlédněte další animaci. Vraťte se do motelu, kde se dozvíte, kam by měly vaše kroky směřovat dále. Vydejte se tedy směrem k zábavnímu parku.

Silent Hill a Brookhaven Hospital

9. dubna 2011 v 18:08 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Vítejte ve městě Silent Hill. Prvním místem, kam byste se měli vydat, je místní nemocnice. Zorientujte se podle mapy a běžte jejím směrem. Na nepřátele se vykašlete, zbytečně byste přišli o zdraví a munici. Všechny je proto raději oběhněte. Vstupte do přízemí nemocnice Brookhaven. Tady vás uvítají dvě sestřičky. Seznamte je s katanou a vstupte do prvních dveří naproti vám. Tady najdete mapu, která je výborně popsána, takže vám a hlavně mě ušetří mnoho práce. V DOCTOR'S LOUNGE seberte z lednice nějaké health drinky a pokračujte do VISITING ROOM, kde najdete panenku a zápisník. Přečte si ho. Pak najděte výtah a vyjeďte do druhého patra. Tam najdete další část zápisníku. Vstupte do WOMEN'S LOCKER ROOM a seberte zde parfém. Ten má velice zvláštní účinek, pokud ho máte na sobě, přiláká všechny nepřátele z okolí. Proto pokud nehrajete hru podruhé nebo nejste vyloženě bojechtivý typ, raději jej nepoužívejte. Pokud hrajete hru podruhé, najdete tu ještě nějaké časopisy, které vám odkryjí heslo pro nový kostým. Také nezapomeňte vzít odlakovač a náboje. Vraťte se zpět do přízemí a projděte velkými dveřmi do lůžkového oddělení. Pobijte pár dotěrných sestřiček a vstupte do pokoje C4. Tady si přečtěte další část Stanleyho zápisníku a ze zdi odlepte odlakovačem klíč od schodiště. Pokud máte hodně sil, můžete se ještě zastavit v C2 a pobít trojici sestřiček pro nějaké to léčení. Pak se vydejte ke schodišti a po schodech nahoru až na střechu. V rohu na sudech najdete dva zásobníky do samopalu. Také jsou tu dvě monstra, která je ale lepší oběhnout. Pak se vraťte zpátky do druhého patra a jděte ke dveřím do lůžkového oddělení. Najdete tu na nástěnce klíč, podle kterého zjistíte kód ke dveřím.
  • Easy - 4639
  • Normal - 8634
  • Hard - 4896
Vstupte dál a nejděte místnost M4 - tady na vás čeká zvonící budík a další hádanka. Nejprve vypněte budík a zapamatujte si čas. To je číselná kombinace ke kufříku. Až se kufřík otevře, vezměte z něho fotoaparát. V M5 můžete zase získat nějaké to léčivo, pokud nejprve přemůžete další trio sestřiček. Pak se vraťte zpátky na schodiště a sestupte do sklepení. Tady sledujte krvavou stopu až k výtahu. Seberte samopal a vstupte do jediné odemčené místnosti. Tady vyfoťte místo za regálem, získáte další číselnou kombinaci. Zapamatujte si ji. Vraťte se zpět ke schodišti a vyběhněte až do třetího patra. Nejprve vstupte do STORE ROOM, uložte si pozici a seberte nějaké to vybavení. Na dveřích do lůžkového oddělení naťukejte kód, který jste našli za policí ve sklepě. V S1 si přečtěte časopisy pohozené na posteli a seberte sušené maso. Další místnost je S7, tady si můžete přečíst další ze Stanleyho zápisníků. V S12 narazíte na zvonící telefon. Zvedněte ho a shlédněte animaci. Teď se musíte vrátit do druhého patra, do lůžkového oddělení. Tady zjistíte, že se tu objevily nové dveře. Projděte labyrintem a vylezte po žebříku nahoru.

Daisy Villa

9. dubna 2011 v 18:05 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Zamiřte domů do apartmánu v Daisy Villa. Stačí když zahnete nejprve vpravo a pak zase vpravo do malé uličky. V domě proběhněte chodbou, použijte savepoint a pokračujte dál až ke svému bytu. Kamera se automaticky změní takže svůj byt určitě poznáte. Vstupte dovnitř a zjistěte co se stalo. Čeká vás další velký souboj s monstrem, které má velice nebezpečné ostří místo rukou. Přímá střelba nic neřeší, takže ho musíte zasáhnout, když bude bokem. Nejjednodušší je počkat až zaútočí a pak vystřelit, nejlépe brokovnicí. Průběžně se nezapomeňte léčit a po několika výstřelech bude po něm. Pokud chcete, můžete ho vyřídit katanou, ale to je o trošku těžší. Až padne, setkáte se opět s Douglasem, navrhne vám, že byste se měli vydat do městečka Silent Hill společně. Ještě než opustíte byt si zajděte do svého pokoje pro Stun Gun. Ještě si vychutnejte animaci v autě, ve které se dozvíte kdo jste vůbec zač a co musíte udělat.

Office Building (Dark Side)

9. dubna 2011 v 18:04 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Jděte pořád dopředu, narazíte na pár plazivců. Jakmile se dostanete do ošetřovny, potkáte Vincenta - váš budoucí protivník. Proberte věci ve skříni a seberte všechny léčiva a Oxydol. Sjeďte výtahem do prvního patra a v kavárně seberte z lednice jedna chlazená vepřová játra. Výtahem vyjeďte do 5. patra, dejte si pozor na pár psů a plazivců. Vstupte do dveří nalevo, pokračujte chodbou až do malé místnosti s dřevěným stolem. Tady seberte ze stolu zápalky. Vraťte se zpět a tentokrát pokračujte chodbou na druhou stranu. Minete jakýsi podivný obraz a za dalšími dveřmi přijdete do místnosti, kde je obraz nějakého upálení. Do kyblíku, který je před tím, vložte játra a oxydol a vytvářející se kyslík zapalte. Objeví se tajná chodba. Prolezte dál a sejděte po schodech dolů. Vstupte do dveří a projděte dlouhou chodbo přes jedny dveře až do malé místnosti s mincemi. Seberte jednu minci a vhoďte jí do automatu u stěny. Získáte plechovku, ve které je klíč. Vraťte se kousek zpátky a klíčem si otevřete dveře k výtahu. Sjeďte do prvního patra a projděte dveřmi vpravo a pokračujte chodbou až k posledním dveřím. Tady najdete papír od krve, který si přečtěte. Teď už můžete odejít z budovy.

Office Building

9. dubna 2011 v 18:02 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Oběhněte budovu a vstupte dovnitř. Vyjděte do pátého patra, kde ve velké místnosti nejprve hoďte matraci do díry a pak seskočte. Zabijte tlusťocha a projděte dírou ve zdi na lešení. Tady jsou dvě létající monstra, které musíte nejprve vyřídit a pak po lešení přejít do protější budovy. Tady opusťte kancelář a najděte dveře s nápisem Dance Studio, tady najdete v jedné z kanceláří mapu budovy a savepoint. Také tu najdete šuplík, ve kterém je provaz, ale s tím zatím nemůžete pohnout. Jděte na schodiště a vyběhněte do 5. patra. Tady najděte Art Gallery, na konci chodby seberte z krabice šroubovák. V místnosti poblíž také najdete Katanu, nejsilnější zbraň na blízko. Ještě si zaskočte do KMN Autoparts, dveře jsou hned vedle těch do galerie. Tady seberte v jedné místnosti hever. Teď se můžete vrátit zpátky do kanceláře ve studiu a pomocí šroubováku otevřít zaseklý šuplík. Seberte lano a jděte pomocí heveru otevřít dveře výtahu. Použijte lano a slezte do druhého patra. Najděte a otevřete jedny z dveří s nápisem Echo. Projděte celý pokoj, přes koupelnu až do malého pokoje s vanou. Otočte kohoutkem.

Sewers

9. dubna 2011 v 18:00 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Seběhněte po schodech dolů a jděte do dveří vlevo. Pak vlevo a první dveře po vaší pravici. V chodbě zlikvidujte pár nepřátel a vstupte do dalších dveří po pravici. Pak vlevo a v místnosti seberte mapu, náboje a novou zbraň. Maul. Pokračujte druhými dveřmi a zase jděte do prvních dveří napravo. Na konci tunelu najdete krom jiného také prázdnou láhev od vína. Pak se vraťte zpět a otevřete velké dveře vlevo. Pak jděte do dveří vlevo za dalšími dveřmi pak zahněte dvakrát vpravo a dostanete se před další velké dveře. Projděte jimi a rychle se přesuňte do spodnější z malých místností u chodby (na mapce to bude krásně vidět). Tady načerpejte do prázdné láhve petrolej a seberte pohozenou munici. Pak se vydejte do druhé místnosti a tady nalijte do stroje nejprve petrolej a pak ho aktivujte. Odčerpá vodu a vy můžete sestoupit dolů. Jděte pořád dál, přes most až k první křižovatce. Jděte dolů, kde vstupte do prvních dveří po pravici, na konci chodby je skladiště, ve kterém vezměte léčivé ampule, náboje a fén. Jděte zpátky chodbou a projděte dveřmi naproti. Dojděte do místnosti kde se nachází savepoint a pokračujte dál přes velké dveře. Tady zapojte do zásuvky fén a počkejte až bude po příšeře. Přejděte přes most a dostaňte se do dlouhé chodby, které má tvar obráceného C. Zavede vás přímo k žebříku, který vás odtud dostane.

Underground

9. dubna 2011 v 17:58 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Projděte až ke vstupu do metra kde z nástěnky seberte mapu. Sejděte dolů a pomocí mapy se dostaňte na první nástupiště, odtud zamiřte po schodech dolů (jsou tu dvoje, tak prozkoumejte oboje) kde najdete náboje a louskáček. Pak se přesuňte k druhému nástupišti. Cestou narazíte na zamčené dveře, které ale hravě odemknete pomocí louskáčku. Ve stojícím vagónu najdete brokovnici a nějaké náboje. Jděte po schodech dolů a sledujte bedlivě cedule. Vaším zájmem je teď nástupiště číslo tři. Všimněte si tam dveří s červeným světlem, seskočte k nim a jak uslyšíte metro tak se hned vraťte k perónu a pomocí tlačítka použít vylezte nahoru. Společnost vám budou dělat ještě tři psi, ale těch si raději nevšímejte nebo vás metro přejede. Pak pokračujte dál podél metra, které právě přijelo až k jeho poslednímu vagónu, který je otevřený. Vstupte dovnitř. Tady se budete muset probojovat přes pár monster až do prvního vagónu.

Shoping Mall (Dark Side)

9. dubna 2011 v 17:56 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
V téhle části se docela špatně orientuje takže se snažte často koukat do mapy a kontrolovat svou pozici. Nejprve zamiřte na dámské záchodky v levé horní části mapy. Tady seberte láhev bělidla a v místnosti vedle baterku, lékárničku a munici. Pak se dostaňte zpátky do obchodu s polozataženou roletou a seberte tu ramínko a neprůstřelnou vestu, která vás trošičku ochrání přes útoky monster. V levé části mapy je u výtahu místnost, ve které je žebřík. Stoupněte si tak aby jste ho měli nad sebou a použijte ramínko. Heather si pomocí něj přitáhne žebřík a vyšplhá nahoru. Po rozbitých schodech pak nahoru a dveřmi do první místnosti po pravici. Tady najdete klíč a nějaké ty náboje a lékárničku. Pak sejděte zpátky dolů (ještě se sem ale vrátíme) a najděte klenotnictví. Hned vedle je obchod s televizory a tam další savepoint. V klenotnictví seberte vlašský oříšek a druhými dveřmi odejděte dál. Jděte doleva a pomocí klíče, který jste předtím našli, otevřete dveře. Krom health drinků tady najdete i železnou trubku, která vám určitě přijde vhod. Projděte velkými dveřmi a vstupte do malé místnosti vlevo dole. Tady by měl být (pokud nehrajete hádanky na Easy) detergent, seberte jej a pokračujte druhými dveřmi dál až k větráku. Vypněte ho a vstupte do další místnosti, tady je hejno jakéhosi lítavého hmyzu (možná to hmyz není), do odpadkového koše namíchejte koktail z detergentu a bělidla a pak běžte zapnout větrák. Cesta bude čistá. Jedny dveře v dlouhé chodbě jsou otevřít a v místnosti můžete vzít pár nábojů. Pak pokračujte dál, přes velkou halu až do místnosti, kde můžete pomocí svěráku rozbít oříšek a vzít si kámen, který z něho vypadne. Tímhle kamenem můžete otevřít dveře, které jsou na začátku (jak jste vylezli po žebříku) půjdete po rozbitých jezdících schodech nahoru. Tam sestoupejte po žebříku dolů a utkejte se s prvním velkým monstrem. Způsob jak ho zabít je střelit ho do otevřené tlamy. Po několika výstřelech by měl být mrtev.

Shoping Mall

9. dubna 2011 v 17:53 | Majitelka |  Silent Hill 3 - moje návody
Začínáte v zábavním parku, který určitě znáte z demoverze. Nerychlejší způsob jak se odsud dostat je umřít a to hned pomocí psa (pes to není, ale já mu tak budu říkat) za dveřmi. Nebo pokud chcete, tak si zajděte na horskou dráhu, ale výsledek bude stejný. Pak se probudíte a zjistíte, že to byl jen hnusný sen. Na chodbě potkáte Douglase, který si s vámi bude chtít promluvit, ale neúspěšně. Heather se vám dostane do rukou na dámských záchodcích. Všimněte si nejprve symbolu na zdi. To je savepoint, místo kde si můžete uložit hru. Vylezte okénkem ven a proběhněte kolem stěny až ke dveřím. Těmi projděte až na konec k dalším dveřím. V hale vlezte pod polootevřenou roletu a seberte zbraň a náboje. Pokračujte pak zadními dveřmi dál. U výtahu seberte z nástěnky mapu (Tu používejte velice často, neboť vám o mnoho usnadní orientaci) a projděte dveřmi naproti. Po schodech nahoru a pak chodbou dál. Tady vyzkoušejte všechny dveře, v jedněch najdete sušené hovězí, kterým můžete odlákat některé monstra a v druhých nějaké léčivé nápoje a munici. Také tu najdete klíč zapadlý v jedné z palet. Zatím na něj nedosáhnete, tak se vydejte do velké haly, kde hned po levici vstupte do pekařství. Tady najdete kleště, které použijte k vyndání zapadlého klíče. S tím si můžete otevřít další obchod a sice knihkupectví. Tady seberte ze země knihy a ze stolu náboje. Použijte knihy na volné místo v polici a rozluštěte první hádanku. EASY - Stačí jen seřadit knihy podle čísel a kód se objeví na jejich hřbetech. NORMAL - Tady musíte knihy seřadit tak aby kód na jejich hřbetech byl čitelný a dával smysl HARD - Vaším úkolem je seřadit knihy podle hádanek, které poukazují na jednotlivá díla pořadí je IV- I- V- II- III a kód ke dveřím je podle další hádanky 8-3-5-2. Zadejte kód do klávesnice u dveří a shlédněte animaci s Claudií. Pak nastupte do výtahu a sjeďte dolů.